Draci padlého slunce - Recenze

24. července 2015 v 10:04 | Avannea |  Recenze
Autor: Margaret Weis, Tracy Hickman
Ilustrátor: ---------
Počet stran: 368
Vazba: brožovaná bez přebalu lesklá
Žánr: sci-fi a fantasy
Rok vydání: 2007
Nakladatelství: Fantom Print
Koupit můžete zde

Anotace:
Od zkázonosné Chaosovy války, po které bohové odešli z Krynnu, uběhlo už čtyřicet let. Ansalon ovládli krutí a mocní draci, kteří se mezi sebou rozdělili pevninu a vybírají daně od zotročených lidí.
Svět se mění, nikdo však netuší, jestli k dobrému, či zlému. Jednoho dne se však přes Ansalon přežene divoká magická bouře, jež s sebou přinese záplavy a požáry, smrt a zhoubu. A z chaosu povstane podivná, tajemná mladá žena. Její osud je nerozlučně spjat s osudem Krynnu. Protože jen ona zná budoucnost, která je zvláštním způsobem pevně svázaná se strašlivým tajemstvím ukrytým v minulosti.
Nyní hrozí nová válka, strašlivější než kterákoli předtím. V ohrožení se ocitne samotné srdce a také duše světa.
Válka duší.


Poznámka: První díl trilogie Válka duší

Moje hodnocení: Kniha je naprosto perfektně napsaná. Příběh, který má hlavu a patu, ale občas se vám může stát, že se v něm malinko zamotáte a chvíli nevíte o co vlastně jde; tedy pokud knihu nečtete někde v koutku a hlavně v klidu. Knihu jsem četla na referát do školy a když jsem jí potom referovala před tabulí, měla jsem velké obavy, abych něco nepokazila (ostatně jako vždycky :D), proto mě také překvapilo, že se naší učitelce na češtinu příběh velmi líbil a udělal na ní dojem :D. Mě osobně rozhodně nezklamala a ihned po tom co jsem dočetla poslední větu jsem se s chutí vrhla na druhý díl, který jsme zvládla přes víkend, jelikož jsem se hrozně nudila a tak jsme celé dny jenom četla :)

Ukázka z knihy: Trpaslíci nazvali údolí Gamašinoch - Píseň smrti. Nikdo živý sem z vlastní vůle nevstoupil. A ti, kdo to přeci jen udělali, tak učinili jen ze zoufalství nebo na rozkaz velícího důstojníka.
Slyšeli "píseň" už celé hodiny. Doléhala k nim z bezútěšného údolí, k němuž se blížili, a zněla strašidelně, příšerně. Její slova nebyla zřetelná, nikdy se nedala tak docela rozluštit - alespoň ne ušima - ale hovořila o smrti a osudu horším než smrt. Vyprávěla o zajetí, hořké bezmoci, nekonečných mukách. Byl to nářek, jenž tesknil po místě, na které si duše vzpomínala, po nedosažitelném míru a blaženosti.
Když rytíři poprvé žalostnou píseň zaslechli, přitáhli koním uzdu a ruce jim sklouzly k jílcům mečů. Úzkostně se rozhlédli a začali křičet: "Co je to?" a "Kdo je tam?"
Ale nikdo tam nebyl. Alespoň nikdo živý. Rytíři se obrátili k veliteli, který se postavil ve třmenech a prohlížel si útesy, jež se tyčily do výše po jejich pravici i levici.
"Nic to není," prohlásil nakonec. "Vítr ve skalách. Jedeme dál."
Pobídl koně vpřed a opět vyrazil cestou, která se táhla a klikatila horami, jež dostaly jméno Vládci osudu. Muži ho následovali v zástupu jedne za druhým, protože průsmyk byl příliš úzky, než aby mohli jet vedle sebe.
"V životě už jsem vítr slyšel mnohokrát, můj pane," poznamenal jeden z rytířů nevrle, "ale ještě nikdy neměl lidský hlas. Varuje nás, abychom se drželi zpátky. Raději bychom měli poslechnout."
"Nesmysl!" Velitel spáru Ernst Magit se zprudka obrátil v sedle a zamračil se na svého zvěda a zástupce, který šel za ním. "Pověry! Ale vy minotauři jste známí tím, že lpíte na starých, nemoderních zvycích a předsudcích. Je na čase, abyste vstoupili do moderní doby. Bohové jsou pryč a já říkám, že je to dobře. Světu teď vládnou lidé."
Píseň smrti napřed zpíval jediný ženský hlas. Pak se k němu připojil hrozivý chór mužů, žen a dětí a jejich strašlivý zpěv o bezmocné ztrátě a neštěstí se rozléhal horami.
Při truchlivém zvuku se několik koní zaleklo a odmítlo jít dál a jedzci je popravě nijak nepobízeli.
Magitův kůň se splašil a roztančil. Důstojník zabořil koni ostruhy do slabin, až mu v kůži zanechal hluboké krvavé šrámy, a kůň rozmrzele vyrazil vpřed, sklonil však hlavu a stříhal ušima. Velitel spáru Magit ujel asi půl míle, když si uvědomil, že za sebou neslyší klapot kopyt. Ohlédl se a zjistil, že jede sám. Nikdo z mužů ho nenásledoval.
Magit rozzuřeně obrátil koně a odcválal zpět k jednotce. Když k ní dorazil, zjistil, že půlka hlídky sesedla, druhá půlka zůstala neklidně sedet v sedlech třesoucích se koní.
"Hloupá zvířata mají víc rozumu než jejich pánové," poznamenal minotaurus. Šel pěšky, protože jen málokterý kůň vpustil na hřbet minotaura a ještě méně jich bylonatolik velkých a silných, aby obrovského tvora unesli. Galdar měřil sedm stop, a to včetně rohů. Bez problému však jednotce stačil a lehce běžel vedle velitelova koně.
Magit seděl v sedle, ruce měl složené na hrušce meče a hleděl na své muže. Byl to vysoký, nesmírně hubený muž, zdálo se však, že jeho kosti jsou svázané ocelovým drátem, protože byl silnější, než vypadal. Jeho mdlé, vodově modré oči postrádaly inteligenci i hloubku. Proslul krutostí, nepružnou - mnozí by řekli tupou - disciplínou a naprostou oddanosí jediné bytosti: Ernstu Magitovi.
"Nasednete na koně a pojedete za mnou," pronesl velitel spáru Magit chladně, "jinak vás dám všechny do hlášení. Obviním vás ze zbabělosti, ze zrady Vidiny a ze vzpoury. A jak víte, trestem za každý z těchto přečinů je smrt."
"To může?" zašeptal mladý rytíř, pro něhož byla tato výprava prvním úkolem.
"Může," odvětili veteráni ponuře, "a udělá to."
Rytíři znovu nasedli a pobídli koně vpřed ostruhami. Museli Galdara objet, protože minotaurus zůstal stát nehybně uprostřed cesty.
"Odmítáš uposlechnout rozkaz, minotaure?" obořil se na něj Magit vztekle. "Dobře si to rozmysli. Možná jsi oblíbencem Ochránce Lebky, ale já pochybuji, že se za tebe postaví, když tě před radou obviním ze zbabělosti a ze zrady."
Magit se naklonil přes šíji koně a promluvil s falešnou důvěrností: "A podle toho, co jsem slyšel, Galdare, už tvůj pán možná nehne ani prstem, aby tě ochránil. Jsi jenom jednoruký minotaurus, na kterého i vlastní lid pohlíží se soucitem a pohrdáním a který byl degradován na obyčejného zvěda. A všichni ví, že tě tímhle úkolem pověřili jenom proto, že s tebou museli něco udělat. Ale slyšel jsem, že prý někdo navrhl, aby tě vypustili na pastvu se zbytkem krav."
Galdal sevřel zbývající ruku v pěst a zabořil ostré nehty do kůže. Moc dobře věděl, že ho Magit provokuje, že chce, aby na něj zaútočil na místě, kde by měli jen málo svědků. Magit by mohl zchromlého minotaura zabít, vrátit se domů a tvrdit, že souboj byl férový. Od chvíle, kdy Galdar přišel o paži, kterou bojoval, a z obávaného válečníka se stal ubohý zvěd, na životě nijak nelpěl. Ale rozhodně nemínil zemřít rukou Ernsta Magita. Takové zadostiučení Galdar velitelovi neposkytne.
Minotaurus se protlačil kolem Magita, jenž ho sledoval se znechuceným úšklebkem na rtech.
Hlídka pokračovala v cestě a doufala, že k cíli dorazí ještě před západem slunce - pokud se dalo studené šedé světlo vůbec považovat za sluneční paprsky. Píseň smrti dál žalostně kvílela. Jednomu z nových rekrutů tekly po tvářích slzy. Vteráni se choulili v sedle a hlavu měli svěšenou mezi rameny, jako by tak dokázali zpěv potlačit. Ale i kdyby si nacpali do uší koudel nebo si propíchli ušní bubínky, stále by příšernou píseň slyšeli.
Píseň smrti se rozléhala jejich srdcem.
Hlídka vjela do údolí jménem Neraka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barush Barush | Web | 24. července 2015 v 18:23 | Reagovat

Muselo to být fajn počtení, ale já na takovýto fantasy a Sci-Fi nejsem :D

2 Zuzana Zuzana | Web | 24. července 2015 v 20:58 | Reagovat

Ahoj :) Zapojil/a si sa do súťaže o "naj blog". :) druhé kolo je už na stránke :) Tak sa pozri či si postúpila :) ->    http://zosvetaslavy.blog.cz/1507/kto-postupi-do-finale-sutaz-naj-blog

3 Magna Magna | Web | 27. července 2015 v 11:09 | Reagovat

Zajímavé, ale já moc fantasy nemusím, nebo jenom málo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama