Čas říct sbohem

28. října 2015 v 10:03 | Avannea |  Téma týdne
Dneska jsem se konečně rozhoupala k tomu napsat také nějaký článek k tématu týdne. Tenhle týden je to na téma "čas říct sbohem" a já jsem se rozhodla napsat na to krátkou povídku. Tak snad to dává smysl :)


Toulala se lesem, vyhýbala se kmenům stromů, překračovala mokré větve a vyhýbala se ztrouchnivělým pařezům. Pršelo. Byla promočená, vlasy se jí lepily na tvář, dříve bílé, svatební šaty na tělo. Nevšímala si toho. Několikrát se jí cíp šatů zachytil o větvičky nějakého křoví. Aniž by na ně brala ohled, prudkým škubnutím se osvobodila. Ozval se zvuk trhající se látky. Velmi drahé látky. Bylo jí to ale jedno. K čemu krásné svatební šaty, věneček z květin s vlečkou a velká kytice, když svatba není. Aniž by si to uvědomila, zrychlila krok. Ucítila známé pálení v krku. Polkla a několikrát zamrkala. Nechtěla plakat. Slíbila, že plakat nebude. Slíbila to jemu. Aniž by chtěla, její mysl se vrátila o pár hodin zpátky.
Šťastná se strojila na svou svatbu. Se šaty a líčidly jí pomáhala její nejlepší kamarádka. Teď už mrtvá. Po tváři jí stekla první slza a zanechala za sebou černou cestičku od řasenky. S dalším návalem vzpomínek, tu první následovaly další slzy, které už nedokázala udržet. A tak je s plynoucími vzpomínkami, nechávala téct. Zazněla hudba, kdy měla vkročit na červený koberec a za jejího doprovodu dojít až na konec uličky k oltáři, kde na ní už čekal on. Přistoupil k ní její otec. Byl oblečený do slavnostního a zářil jako sluníčko. Z druhé strany jí na tvář vlepila pusu matka. Sálala z ní radost. Usmála se na ni a vykročila, zavěšená do otcova rámě uličkou. Kráčeli pomalu v rytmu hudby a ona se široce usmívala. Tohle je její nejšťastnější den v životě. Tohle měl být její nejšťastnější den v životě. Sledovala usměvavé, i dojetím plakající tváře lidí, kteří na svatbu přišli. Některé ani neznala. Usuzovala, že matka musela rozeslat pozvánky i ke svým přítelkyním, které zase přizvaly svoje rodiny a přátele. Zavrtěla nad tím hlavou, ale nakonec byla ráda, že to matka udělala. Ona sama neměla k rozeslání pozvánek ani odvahu. Bála se, i když zbytečně, že by nikdo nepřišel. Teď se nad tím usmívala. Její pohled se zaměřil na muže stojícího u oltáře. Vypadal úžasně. Ve slavnostním mu to šíleně slušelo. Konečně dospěli na konec uličky. Otec jí políbil na čelo a povzbudivě se na ní usmál. Opětovala mu nervózním úsměvem a když se vzdálil, aby objal matku, která dojetím plakala a osušovala si uslzené oči, otočila se na svého budoucího manžela. Usmál se na ní a vzal jí za ruce. Srdce jí splašeně tlouklo. Měla strach a zároveň byla šíleně šťastná.
"Ode dneška budeš jenom moje," řekl jí.
Ta slova si pamatovala naprosto jasně. Znovu se jí rozezněla v uších. Jeho hluboký, příjemně posazený hlas. Viděla jeho kaštanové oči, jeho vlasy dlouhé až k ramenům, takže si je často musel svazovat do culíku.
Kněz začal s obvyklým proslovem. Když se dostal k té části jestli má někdo námitku, nervózně se podívala po přítomných, usazených v dlouhých lavicích. Pevně doufala, že žádná námitka nebude. A když opravdu nic nezaznělo a kněz pokračoval, oddechla si. Dívala se mu do očí a slova kněze sotva vnímala. Existoval jen on.
"Ano," přikývl najednou.
Kněz se obrátil na ní. "Slečno, Avllin, berete si tohoto muže, jako svého právoplatného manžela? V dobrém i ve zlém?"
Nadechla se k odpovědi, ale zůstala stát s otevřenou pusou. V tu chvíli jako by se svět zpomalil. S vytřeštěnýma očima sledovala hrot šípu, který mu zel v hrudi a temně rudou skvrnu, která mu zašpinila šaty a rychle se zvětšovala. Klesl na kolena a vytřeštěnýma očima se zabodl do těch jejích. Němě se jí omlouval. Potom jeho tělo bezvládně kleslo na blyštivou podlahu a jeho krev jí zbarvila do ruda. Z hrdla se jí vydral přidušený výkřik. Vzhlédla. Pohledem se setkala s mužem v černém s červeným šátkem ovázaným kolem boků, místo pásku s lukem v ruce. Měl založený další šíp a tentokrát jím mířil na její srdce. V tu chvíli se svět opět rozběhl, jenom o něco rychleji než normálně. Ozval se zvuk tříštícího se skla, jak dovnitř vtrhli další ozbrojení muži s luky a meči, které během pár dalších sekund byly zborcené krví desítkami nevinných lidí. Vypukl zmatek. Lidé křičeli a utíkali pryč. Všichni se chtěli co nejrychleji dostat ven.
"Běž, Avllin!" křikla na ní její sestra těsně před tím, než jí zezadu probodli mečem. Avllin vykřikla, po tvářích jí stékaly slzy. Chtěla k sestře běžet, ale na to neměla čas. Obrátila se zpět k muži s lukem, který na ní stále mířil šípem. Odhadovala, že jí zbývá tak deset vteřin života. Muž vystřelil přesně ve chvíli, kdy na něj skočila Avllinina matka, takže se netrefil. Okamžitě však byl na nohou a tasil meč.
"Avllin, uteč!" křikla na ní matka. Chtěla ještě něco dodat, ale zalkla se vlastní krví. S vytřeštěnýma očima sledovala ostří meče, které jí zelo v břiše.
Avllin se rozhodla uposlechnout sestřiny a matčiny rady, otočila se a rozeběhla se mezi převrácenými lavicemi, nehybnými těly a kalužemi krve pryč odsud. Za běhu si všimla otce, visícího nehybně přes opěradlo jedné z lavic. Bodlo jí u srdce. Zabili je. Zabili celou její rodinu i jeho. Dnešek měl být nejšťastnějším dnem v jejím životě. Běžela dál, nezastavovala se. A běžela doopravdy, jako by znovu před těmi muži v černém a s červenými šátky místo pásků, utíkala. Přes slzy neviděla na cestu a tak překvapeně vykřikla, když zakopla o vystouplý kořen. Ihned se vyštrachala na nohy a běžela dál. Doběhla až na okraj lesa. Byla zoufalá a nešťastná. V jeden den během několika minut přišla o všechno. O rodinu, přátele i o svou lásku. Musela to zoufalství ze sebe dostat ven. Musela ho vykřičet do světa. A to také udělala. Zhluboka se nadechla, zvrátila hlavu k nebi a dlouze zakřičela. Její hlas se nesl vysoko do nebes, kde ho snad uslyšeli andělé a začali truchlit plakat s ní, protože se rozpršelo ještě víc. Déšť jí smáčel líce a mísil s jejími slzami. A ona už neplakala. Věděla, že slzy jí mrtvé nevrátí. Bude pro ně truchlit, ale ne teď. Teď musela zjistit, kdo je za tohle zodpovědný. Mrtvým nejlépe vyjádří úctu, když je nechá jít. Obrátila oči opět k nebi a i když jí kapky padaly do tváře, nevadily jí, věděla, že jsou to slzy andělů, a zašeptala tiché:
"Sbohem."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 29. října 2015 v 19:24 | Reagovat

Musím říct, že tahle povídka se ti opravdu povedla, přesně podle mého názoru splňuje toto téma týdne! :)

2 Camilla Říhová Camilla Říhová | Web | 29. října 2015 v 20:42 | Reagovat

Wow! 8-O
K sakru!... Tak tohle zažít na vlastní kůži to bych vážně nepřežila.
Každopádně skvěle napsané! Klobouk dolů, téma týdne zaručeně splněné ;)
Jen tak dál! :)

3 Bea Bea | Web | 29. října 2015 v 23:49 | Reagovat

Pááni... :D Čakala som úplne iný koniec. Niečo v štýle, že jej zabili ženícha alebo že povedal nie, ale toto...? Došli mi slová :D A veľmi sa mi to páči, je to skvelé^^

4 luna luna | Web | 6. listopadu 2015 v 17:51 | Reagovat

skvěle napsané :-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama