Úryvek III

1. října 2015 v 18:24 | Avannea |  Úryvky



Visela na skalní římse, konečky prstů se z posledních sil křečovitě držela okraje srázu. Vzhlédla. Nad ní se tyčil přízrak. Jeho tělo nebylo hmotné, byla to jen jakási pára, která se různě vlnila a neustále měnila tvar. V jedné chvíli měl přízrak tělo koně, podruhé zas hada.
"Tak co? Ješšště pořád ssse chcete dossstat do Nebessského královssství?" zasyčel had.
Neodpověděla mu.
Přízrak, teď obrovitá masožravá kytka, jí přišlápl prsty - sykla bolestí - a pomalu jí jeden uvolnil. Pokusila se jím opět zachytit, ale nepovedlo se. Přesto mlčela. Snažila se soustředit jen na to, aby se nepustila, i když to bylo velice obtížné. Proč sem proboha jen s Arinem lezli, řekla si v duchu. Kdyby si byla neusmyslela, že se za každou cenu dostane do Nebeského království, nebyli by tu teď. Jenže ona prostě vždy musela dostat, co chtěla. A teď Arin ležel v bezvědomí omotán šlahouny Magflowerií - (medžflawerií) velké květiny, které se živí magickou a životní sílou svých obětí, které spoutávají svými silnými šlahouny, dlouhými až několik metrů -, které z něco pomalu vysávaly život. Kdy se z toho konečně poučí?
"Řekni mi," pokračoval přízrak, nyní v podobě velké krysy, "stojí ti to za to, abys přišla o život? Ty i ten tvůj přítelíček?" zapištěla krysa a kousla jí do dalšího prstu. Dívka vykřikla. Rána nebyla velká, ale dost krvácela. Bolest byla tak velká, že v prstech ztratila veškerou sílu. Pustila se. Zůstala viset pouze za jednu ruku. Zkřivila tvář, všechny svaly měla napnuté k prasknutí. Nohy se jí kývaly ve vzduchu, levá ruka jí volně visela podél těla. Podívala se dolů. Taková výška! Skoro ani nedohlédla dolů. Zatočila se jí hlava. Stiskla pevně víčka a modlila se, aby se stal nějaký zázrak a ona i Arin byli někdo hodně daleko odsud a v bezpečí. Hlavně v bezpečí. Ale zázrak nikde.
"Nějak ti došla slova! Nevzal ti ten výhled dech, že ne?!" rozchechtal se burácivě bouřkový mrak. Slova přízraku se kolem ní vznášela jako dusivá neproniknutelná mlha. Ucítila, jak se jejích prstů, křečovitě svírajících okraj, dotkla něčí ruka. S hrůzným očekáváním vzhlédla. Srdce jí bilo jako splašené, hrdlo jí svíral strach. Přízrak, nyní v podobě překrásné mořské panny, seděl na okraji skalní římsy, ocasem pohupovala ve vzduchu - ještě z něj odlétávaly kapičky vody - a rukou nadzvedávala dívčiny prsty, kterými se z posledních sil držela okraje. Zlomyslně se usmívala.
"Ne!" vykřikla a pokusila se zachytit znovu druhou rukou, jenže se při tom málem pustila tou druhou a tak toho raději nechala. Doufala, že jí přízrak nechá na pokoji.
Přízrak se rozesmál. "Tak přeci jen jsi o hlas nepřišla! No tak, ještě! Křič! Křič!" volal a smál se sladkým, ale zlomyslným hlasem mořské panny.
Rozhodla se, že takovou radost mu neudělá. Zamračila se, zatnula zuby a už nevydala ani hlásku. Litovala, že mu nemůže plivnout do tváře. Jednat byla moc nízko, na to, aby se jí to podařilo a zadruhé přízrak stejnak žádnou tvář neměl. Spolkla jedovatá slova, která měla na jazyku a pokusila se sebrat ještě těch pár sil, co jí zbylo, aby se udržela.
"Ne?" protáhl přízrak a zatvářil se nanejvýš nešťastně. "Tak to je škoda. Když se ti nechce křičet dobrovolně, budu ti muset trochu pomoct," blýskl zuby a jeho stisk zesílil. Vytřeštila na něj oči. Divoký tlukot jejího srdce ještě zesílil, pokud to tedy bylo vůbec možné. V další vteřině vnímala jen to, že se její prsty odlepily od okraje a ona začala volně padat. Z hrdla se jí samovolně vydral vyděšený výkřik. Možná poslední...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama