Naposledy

28. listopadu 2015 v 9:17 | Avannea |  Téma týdne
Nejdříve mě při názvu tématu týdne napadlo něco se smrtí. Něco jako: "A naposledy vydechl" , ale to se mi moc nelíbilo. Přemýšlela jsem jak to podat jinak, ale když mi nakonec zničehonic bleskl hlavou nápad, dopadlo to tak nějak podobně. No snad se vám bude povídka líbit, tentokrát je o něco delší, tak snad neva ;) Přeji příjemné čtení.


Zaklonila se, ostří meče jí zasvištělo těsně nad obličejem. O sekundu pozdější reakce by jí stála život. Když byla čepel mimo dosah, narovnala se a udeřila. Meče o sebe zazvonily. Chvíli se spolu přetlačovali, ale její nepřítel byl o něco silnější. Rozhodla se ho zmást jednoduchým trikem. Povolila a nechala svůj meč sklouznout po jeho. Povedlo se. Myslel si, že vyhrál a rozpřáhl se k poslednímu úderu. Ona se k němu však bleskurychle otočila zády a přidřepla si. Jílcem meče ho vší silou praštila do břicha. Hekl a zapotácel se dozadu. Využila jeho odzbrojenosti a zabodla mu ostří přímo do srdce. Zbroj jí potřísnila čerstvá krev. Pohlédla mu do očí, ze kterých vyprchával život a když vydechl naposledy, skopla jeho bezvládné tělo z meče. Otočila se a nechala ho napospas krkavcům, kteří se okamžitě slétly na jeho mrtvolu a začaly jí trhat na kusy.
Ve vřavě, která byla všude okolo ní, se snažila vyhledat jediného člověka. Doufala že není mrtvý a čím déle ho nemohla najít, tím více její strach narůstal. Někdo jí zezadu položil ruku na rameno. Cukla sebou, otočila se a zkřížila s protivníkem meč. Když mu ale pohlédla do obličeje, překvapeně zamrkala. Byl to ten, kterého hledala. Obličej mu třísnila rudá krev nepřátel, ale on se usmíval.
"Máš neuvěřitelně rychlé reakce," vydechl.
Spustila meč podél těla a také se usmála. "To už by jsi měl vědět," řekla pobaveně, protože jí to připomnělo docela nedávnou scénku, kdy spolu tančili na oslavě vítězství a on přesně ve chvíli, kdy měl tanec skončit, zakopl o vlastní nohu. Zachytila ho v pozici, v jaké tak či tak měli skončit, ale ona ohnula jeho, ne on jí. Živě si pamatovala pobavené úsměvy všech přítomných, kteří ten incident viděli. "Myslela jsem, že jsi nepřítel, málem jsem tě probodla," vyčetla mu rázem. Přistoupila k němu, položila mu volnou ruku kolem krku a přitáhla si ho blíž. Musela si stoupnout na špičky, aby ho mohla políbit. Volnou rukou jí objal a polibek opětoval.
Když se od sebe odtáhli, okamžitě se podíval někam za ní a ve vteřině jí odstrčil stranou. Nepřítel, který k nim běžel, se během pár vteřin skácel bez hlavy k zemi. Ezerril otřel krev z meče do jeho šatů a otočil se zpět k Tarenii. Uznale přikývla. Potom už nebyl čas na nic. Na nádvoří se vhrnuly další nepřátelští vojáci a Ezerril s Tarenií se od sebe v zápalu boje vzdálili.
Když bylo konečně po bitvě, přičemž vyhráli a nepřátele zahnali daleko na východ, stála Tarenie při západu slunce na balkóně ve svém pokoji a sledovala velký zlatý kotouč, jak pomalu zapadá za vzdálené hory. Nečekaně jí zezadu někdo objal. Zalapala překvapeně po dechu a když mu pohlédla do očí, usmála se.
"Co tady děláš?" zeptala se, i když to nejspíš tušila.
"Vyhráli jsme." Zavrtěl hlavou jako by tomu nemohl uvěřit. "Vyhráli jsme," opakoval s pohledem na zapadající slunce. Stále jí objímal.
"To ale není důvod proč jsi přišel," posmutněla. "Nepřišel jsi mi říct, že jsme vyhráli." Ani by nemusel, byla tam, věděla to, viděla to na vlastní oči.
Podíval se na ní. Jeho výraz se změnil. Zahlédla v něm smutek. "Ne," přiznal. "Slunce už skoro zapadlo, den brzy skončí," řekl téměř neslyšně a otočil se zpět k zapadajícímu kotouči.
"Neříkej to," zašeptala prosebně a objala ho. Přivinul si ji k sobě.
"Musíš se vrátit," zašeptal jí do vlasů.
Nechtěla. Ale kdyby tu zůstala, zemřela by. Cena, za to, že může být v jiném světě, než ze kterého ve skutečnosti je. Směla tu zůstat jenom určitou dobu, než jí její svět začal volat zpátky. Ale ona nechtěla. Chtěla tu zůstat. Napořád.
Odtáhla se od něj, aby mu mohla pohlédnout do očí. Po tváři jí stekla slza.
"Copak je?" zeptal se starostlivě a palcem jí slzu jemně setřel.
"Já... už dlouho nevydržím." Zalkla se. "S každou další cestou sem jsem slabší. Matka Juzdette říkala, že moje cesty sem jsou omezené, že budu postupně slábnout a nakonec zemřu. Až vyčerpám všechny šance, nebudu schopná už v mysli otevřít natož přejít most do tohoto světa."
Držel její obličej v dlaních a utíral slzy, které jí kanuly po lících.
"Kolik myslíš, že ti jich ještě zbývá?" Měl na mysli cest, které je schopna ještě zvládnout. Věděl, že její tělo chřadne, viděl to. Byla hubenější než dřív a nepřirozeně pobledlá.
"Jedna, maximálně dvě," vzlykla. "Já... nechci. Nechci o tebe přijít."
"Já vím."
"Nechci zemřít. Ne sama." Přitiskla se k němu a rozplakala se. Objal jí a konejšil.
"Slibuju, že se pokusím najít způsob jak zajistit, aby jsi tu už mohla zůstat. Napořád."
Vzhlédla k němu s nadějí.
"Slibuješ?"
"Slibuju."
Sklonil se k ní a políbil jí. V tu chvíli slunce zapadlo a ona se mu jako pára rozplynula v náručí.

Cítila, jak se jí pomalu vracejí všechny smysly. Nejdříve začala cítit, potom i slyšet a nakonec otevřela oči. Koukala do červeného stropu pokoje s přístrojem, který neustále vrněl a na který byla připojena. S přístrojem, který lidem pomáhal otevřít skrytou část jejich vědomí, které se křížilo s nevědomím a umožňovalo jim cestovat do jiných světů, které ve skutečnosti neexistovaly. Byly to pouze představy jednotlivých lidí. Sny, kam utíkali před realitou a těžkostí života tady na Zemi. Rozkoukávala se a snažila se vrátit se zpět do reálného života. Tentokrát jí to trvalo o hodně kratší dobu, než kdykoli jindy. Čím více cestovala, tím to bylo snazší. Ale také nebezpečnější, uvědomila si. Uvolnila zvláštní helmu, kterou měla na hlavě a přístroj se okamžitě vypnul. Posadila se na postel a bosými chodidly se dotknula chladivých, bílých dlaždiček.
Když odcházela z místnosti o dvě patra níž na obvyklou kontrolu, na rtech ještě stále cítila ten polibek.

O měsíc později:

Nutkání, které jí pokoušelo bylo den ode dne silnější. Věděla, že už to nevydrží. Musí se tam vrátit, nedokáže tu zůstat už ani o minutu déle.
Přecházela po pokoji sem a tam a snažila se to přemoci. Doktoři, kteří pracovali se snovým cestováním, jí na poslední kontrole řekli, že pokud se ještě jednou na přístroj připojí, nepřežije. Čím déle však z druhého světa byla, tím více se bez něj nedokázala obejít. Uvědomila si, že si na cestování vlastně vypěstovala závislost. Je to droga. Droga, která jí kolovala tělem i myslí a teď se jí snažila přimět jí znovu užít. Snažila se s tím bojovat, ale prohrávala.
Nakonec se i přes varování doktorů, vydala zpět do budovy.
Vešla do pokoje s červeným stropem a bílými dlaždičkami a pohled jí padl na přístroj, který stál u postele. Čekal tam na ní. Jenom na ní. A Ezerril čeká také. A sním celý svět. Její svět. Aniž by zaváhala, položila tašku vedle postele a položila se na postel. Ruce se jí třásly, když si nasazovala helmu. Vnímala jak se přístroj zapnul a začal vrnět. Byl to pro ní už tak známý zvuk, že jí připadal uklidňující. Zavřela oči a vyvolala v mysli most, na jehož druhé straně byl její svět. Viděla se, jak stojí před mostem a hledí přes něj. Byl tak dlouhý, že na druhou stranu nedohlédla. Zhluboka se nadechla a vkročila na něj.
Přejde po něm. Vrátí se do svého světa. Ještě jednou.
Naposledy.

Svět se s ní zatočil.

Vykřikla a zaťala zuby bolestí. Ticho prořízl nepříjemný vysoký zvuk. Něco pípalo. Vzdáleně si uvědomovala, že je to onen přístroj vedle ní. Něco se muselo stát, něco je špatně a přístroj spustil alarm, aby upozornil doktory na zvýšení nebo pokles některé z životních funkcí nebo snad na poruchu. Do pokoje vtrhli dva lidé v bílých pláštích a vrhli se k ní, aby jí od přístroje odpojili a pokusili se ještě zachránit. Něco křičeli a do pokoje přibíhali další a další lidé v bílých pláštích. Ale ona už tam nebyla.
Když závrať odezněla, otevřela oči. Rozhlédla se kolem sebe. Stromy. Všude byly samé stromy. Byla v lese. Kolem ní se prohnal stříbrný jelen. Překvapeně zamrkala. Takovíhle jeleni byly jenom v...
Někde zahoukala sova a z křoví vylétlo hejno duhových motýlů, jejichž křídla se nádherně třpytila. Takovíhle motýli nejsou přece nikde jinde než...
Ta zvířata, ty stromy, ten vzduch, ty barvy... Znala to tu. Nebyla tu poprvé.
Byla ve svém světě.
"Ale to přeci není možné," zašeptala a nevěřícně zavrtěla hlavou. "Měla bych přeci být..."
Mrtvá.
Takže doktoři se spletli. Spletli se u ní a spletli se i u všech ostatních. Cítila, jak se odpoutala od svého těla a to nejen myslí, ale i duší. Její prázdné tělo, schránka, zůstalo ležet na posteli, připojené k přístroji na cestování, ale ona byla tady. Najednou pochopila. Už necítila, co se děje na Zemi, necítila odtamtud, od svého těla vůbec nic. Byla tady. Doopravdy. A zůstane tu už navždy. Škoda jenom, že nikdy nebude moci říct doktorům, jak moc se zmýlili...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bea Bea | Web | 29. listopadu 2015 v 16:30 | Reagovat

Krásny príbeh^^ A keď sa lúčila s Ezerrilom, tak som to prežívala s ňou :) Som rada, že to skončilo dobre :D Čakala som, že ju fakt necháš umrieť, no na konci som ostala prekvapená. :-D

2 Ki Ki | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 20:48 | Reagovat

Něco mi ten příběh okolnostmi připomíná... Ale je to rozhodně skvělý nápad na toto téma týdne. Opravdu se mi tahle povídka líbí, jen mám rozporuplné pocity z konce - myslím si, že je dobrý, ale něco mi říká, že svým způsobem by se asi dal pojmout i jako špatný...
A ještě mi vždycky na mysli vyvstává myšlenka, jak přicházíš na taková zajímavá jména! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama