Stopařčin bratr - 1.část

21. prosince 2015 v 16:49 | Avannea |  Stopařčin batr

Za okny sněžilo. Venku panoval mráz a kreslil na okenní tabule překrásné obrazce, jaké uměl jenom on. Na samotě u lesa stála dřevěná chatka. Uvnitř chatky plápolal oheň, který příjemně vyhříval celou místnost. U ohně seděl v křesle vystlaném kožešinami starý muž s dýmkou. U něj klečelo děvče, rukama se opíralo o opěradlo křesla. Muž se zadumaným výrazem ve tváři sledoval plameny hladově olizující právě přiložená polínka.
"Znal jsi ho, dědečku?" zeptala se dívka.
Muž se na ní podíval. Očima sledoval dívčin pohled, který upírala na obraz visící na dřevěné zdi nad krbem. Byl na něm mladý muž s mečem v ruce, vyobrazen v boji s mladou, krásnou dívkou se zelenými vlasy, dlouhými až k pasu.
Dívka se podívala na svého dědečka v očekávání odpovědi.
Ve tváři starého muže se mihlo cosi nepatrného, snad smutek.
"Ano," odpověděl nakonec, pohled stále upíral na obraz. "Ano, znal jsem ho."
"Kdo to byl, dědečku?" vyzvídala dívka dál.
"To je dlouhý příběh, děvče."
"Vyprávěj mi ho."
Na chvíli zavládlo ticho, než muž znovu promluvil. "Nejdříve postav na čaj, dítě. Postav na čaj a já ti o tom mladíkovi budu vyprávět."
Dívka honem vyskočila z kožešin, rozložených před krbem jako měkký, teplý koberec a vyndala z police konev a dva hrníčky. Nalila do konve vodu a zavěsila jí nad plamen. Do hrníčků nachystala směs bylinek, které její dědeček přes léto pravidelně sušil a když byla voda uvařená, zalila ji jí. Potom podala jeden hrníček dědečkovi a s druhým si sama opět sedla vedle křesla do měkkých kožešin.
Muž se nejdříve napil, potom chvíli hleděl do ohně, nakonec se však nadechl a začal: "Slíbil jsem ti, že až jednou přijde čas, povím ti příběh."
"Ale dědečku, vždyť jsi mi už vyprávěl tolik příběhů."
"Ano, ale tenhle ještě ne. Příběh, o který jsi mě tolikrát prosila."
Dívka si vzpomněla, jak se dědečka marně snažila přesvědčit, aby jí příběh o mladíkovi na obraze pověděl už dříve. On však vždy odmítl se slovy: "Až nadejde pravý čas, dítě, povím ti ten příběh. Zatím však vytrvej."
"Už je ten čas?" zeptala se dívka rozechvěle. Cítila z toho velké tajemství.
Naslouchej slovům poutníka...
Starý muž v křesle zavřel pevně oči. Dívka ho sledovala s očekáváním. A když oči opět otevřel, řekl téměř šeptem: "Ano."
Dívka se napila čaje, ale byla tak rozrušená, že si jeho chuť nedokázala pořádně vychutnat.
"Řekni mi, ale ještě jednu věc," pohlédl na ní dědeček ze své výšky, "cítíš se skutečně připravena vyslechnout tento příběh?"
Dívka bez váhání horlivě přikývla.
"Dobrá," řekl dědeček, přičemž to znělo jako povzdychnutí. Potom se nadechl a začal vyprávět.
"Stalo se to už dávno. Tehdejší zima byla krutá a když konečně přišlo jaro, všichni jej s radostí vítali. Tento mladík, byl synem Tarreyského válečníka. Jednoho z nejlepších. Díky svému otci měl zajištěno místo v Tarreyském rytířstvu. Chybělo mu pouze projít Zkouškou."
"Co je to Zkouška, dědečku?"
"Každý mladý válečník, který si přeje vstoupit do Řádu, musí nejprve složit Zkoušku. Pokud uspěje, bude přijat."
"A když ne?"
"Ti, kteří neuspěli, se většinou nikdy nevrátili," odpověděl muž.
"Aha," šeptla dívka téměř neslyšně a pevně objala teplý hrnek.
Starý muž vyfoukl z dýmky obláček voňavého kouře a pokračoval ve vyprávění.
"Mladík byl poslán na sever do Zrádných hor, aby tam našel Slzu paní Sladkého moře. Když se to dozvěděl jeho otec, rázně mu zakázal tu cestu podstoupit. Mladík se s otcem dostal do hádky, které přihlížel jeho druhý syn a žena. Otec nakonec odešel do Řádu, aby si promluvil s válečníky o tom úkolu pro jeho syna. Když byl pryč, mladík odešel zadními dveřmi a vydal se do hor splnit svůj úkol."
"A proč ho jeho otec nechtěl nechat jít, dědečku?"
"Protože Zrádným horám se neříká zrádné jen tak, děvče. A paní Sladkého moře už připravila o život nejednoho člověka, který se vydal hledat její slzu. A nepřerušuj mě pořád."
Dívka zahanbeně sklopila oči ke svému čaji, který následně upila.
"Sice bylo jaro, ale ve Zrádných horách po celý rok panuje zima..."

Bořil se do hlubokého sněhu, mráz ho štípal pod několika vrstvami hustých kožešin. Musel přivírat oči a stínit si rukou, aby vůbec viděl to málo, co vidět bylo. Když pohlédl z hřebene dolů, neviděl nic. Údolí, jež se pod ním rozprostíralo, halil bílý sníh, který tančil v prudkém vichru. Několikrát zakopl a málem ztratil rovnováhu a skutálel se z hřebene dolů. Těžký meč ho tížil na zádech a převažoval ho dozadu. Věděl, že musí z téhle vánice pryč. A potom si, jako znamení od bohů, všiml jeskyně ve stěně hor. Zamířil k ní.


Úvod | Další

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ariven Ariven | Web | 21. prosince 2015 v 23:08 | Reagovat

Teda, takhle to utnout! Paní Sladkého moře, to zní zajímavě... Rozhodně jsem zvědavá, co na mladíka v horách čekalo.

2 Ki Ki | E-mail | Web | 2. ledna 2016 v 22:25 | Reagovat

Teprve včera jsem zjistila, že tu máš novou povídku... a hned jsem ji musela přečíst! Začátek vypadá slibně, ještě že jsem se čtením pozadu, takhle si můžu přečíst ještě další dvě části a nemusím být napínána! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama