Stopařčin bratr - 2.část

28. prosince 2015 v 11:25 | Avannea |  Stopařčin batr


V jeskyni se válelo několik větví, kupodivu suchých. Naházel je na jednu hromadu a rozdělal oheň. Seděl v jeskyni a sledoval sněhovou bouři, která zuřila venku. Měl v plánu, že až bouře utichne, vydá se dál. Ale nevypadalo to, že by bouře měla v úmyslu ustoupit. Další hodinu seděl u ohně a doufal, že bouře přestane. Docházely mu větve.
Pojď...
Zaslechl líbezný šepot. Rozhlédl se. Všude kam oheň už nedosahoval panovala neproniknutelná tma, nebylo možné určit, jestli jeskyně někam pokračuje. Když nikoho nespatřil, nechal to být a znovu se zadíval do plamenů.
Pojď, bojovníku...
Zvedl hlavu a znovu pohledem pročesal stíny.
"Je tu někdo?" zeptal se. Jeho otázka se mu vrátila v ozvěně, odpověď však nedostal. "Halóó?!"
Pojď, bojovníku. Čekám na tebe...
"Kdo je to?" Vstal a tasil meč. "Kdo je tam?" Když se nikdo neozval, začal ztrácet trpělivost. "Ukaž se!"
Pojď... Pojď, už na tebe čekám...
Rozhlížel se na všechny strany, ale ať se snažil sebevíc, nikoho neviděl. Udělal několik váhavých kroků, hlouběji do jeskyně.
Tudy...
Napovídal mu šepot. Jeho nohy se daly samy do pohybu. Šepot ho vedl stále dál, hlouběji do nitra jeskyně. Brzy už neviděl vůbec nic, ale stále šel kupředu.
Tudy, můj bojovníku... Tudy...
Najednou se před ním zablesklo mlhavé světlo. Zrychlil krok. Vyšel z chodby a ocitl se - nedokázal to popsat - snad to bylo samotné nitro jeskyně. Bylo tu jezero, uprostřed něj led, který z něj v pravidelných stupních vedl jako dokonale vytesané schody. Aniž by tu plála jediná svíce či pochodeň, bylo tu světlo. To, jako by vycházelo přímo z vody a potom se odráželo od ledu, který byl úplně všude a osvětloval tak celou místnost. Omámen sledoval tu přenádhernou podívanou, která mu brala dech.
"Jsem ráda, že se ti v mém království líbí," ozval se onen líbezný hlas, který ho sem celou cestu vedl.
Podíval se na plošinu nad jezerem, kde nyní stála nahá mladá žena nepopsatelné krásy. Její dlouhé, modré vlasy, které jako by měnily odstín podle světla odrážejícího se od ledu, zakrývaly její vnady, ale daly vyniknout jejím dokonalým křivkám. Její pleť byla světlá, skoro až bílá s něžným odstínem modré barvy, jakou mívá voda. Její oči byly šikmé a uhrančivé, sytě modré, že ho okamžitě spoutaly. Rty měla stejně modré jako vlasy. Nedokázal od ní odtrhnout oči. Doslova na ní nepokrytě zíral.
Prohlížela si ho těma uhrančivýma očima, nedovolila mu, aby uhnul pohledem.
"Kdo jste?" zeptal se, jako omámený.
Mile se na něj usmála. Rozpřáhla ruce a ukázala na celou ledovou jeskyni. Voda z jezírka se jako kouzlem vylila přes okraj, rozlila se ke stěnám a dostala se po nich nahoru až ke stropu. Udělala tak jakousi ochrannou stěnu. "Jsem víla moří Seeneanrila . Pro mnohé je však moje jméno nemožné vyslovit a tak mi říkají paní Sladkého moře."
"Paní Sladkého moře," zopakoval potichu. Takže žádné jezero, ale moře. Moře se sladkou vodou, jediné v Tarrey.
"Ano. Řekni," znovu si ho zvědavě prohlédla, "proč jsi přišel do mého království?" zeptala se, když ho konečně osvobodila ze svého pohledu.
"Má paní," poklekl, přičemž zabodl meč do ledu před sebou. Obě ruce nechal spočívat na hrušce a sklonil hlavu, "byl jsem vyslán..." polkl. Cítil, že se začíná potit. Proč má najednou pocit, že by tu neměl být? "Pro vaši slzu." Neodvážil se víle pohlédnout do očí, bál se, že by ho ve svém pohledu znovu uvěznila.
"Pro mou slzu?" zeptala se.
"Ano."
"Mnozí chtěli mou slzu," řekla, "ale já jim jí nedala. Tak proč bych jí měla dát zrovna tobě? Čím jsi jiný než oni?"
"Já..." nevěděl. Co má asi tak říct? Ti, co tu byli před ním, mohli být stokrát lepší než on a přesto neuspěli.
"Vstaň a řekni mi, proč si zrovna ty zasloužíš mou slzu?"
Poslechl jí a povstal. Horlivě se snažil na něco přijít. Víla trpělivě čekala.
"Prosím, mocná vílo, dcero polobohyně See, když se nevrátím se slzou, nestanu se válečníkem v Řádu."
"Lichotky ti mou slzu získat nepomohou. Nemysli si, že se nad tebou slituji, jenom proto, aby jsi se dostal do Řádu. Pokud chceš mou slzu, budeš se muset snažit víc," líbezně se usmála, ale ten úsměv byl falešný.
Přemýšlel, jestli každého, kdo sem přišel pro slzu paní Sladkého moře, takhle trápila a nakonec je stejně chudáky všechny zabila. Po čele mu stekla kapička potu.
Bystrý vílí zrak si toho všiml a její úsměv se ještě víc rozšířil. Viděla, že vyhrává.
"A když nad tím tak přemýšlím, bojovníku," začala pomalu, "co když ti tu slzu nedám?"
"Ale já ji potřebuju!" vykřikl téměř zoufale.
"A já ti jí nedám. Nikomu jí nedám!" Provokativně se na něj usmála a aniž by si toho všiml, lehce trhla levým zápěstím. Vedle ní se okamžitě vynořil vlk. Byl celý ze sněhu, jenom tesáky a drápy měl z toho nejostřejšího ledu. Přikrčil se a zuřivě na mladíka zavrčel. Víla trhla i druhým zápěstím a po jejím druhém boku se objevil druhý vlk, na chlup stejný jako ten první. Víla vykřikla něco v jazyce, kterému mladík nerozuměl a oba vlci se s vrčením rozeběhli po ledových schodech. Oči jim divoce svítily modrými plamínky.
Mladík vytrhl meč z ledu a připravil se na boj. První vlk na něj skočil ve snaze povalit ho na zem, ale bojovník ho odrazil plochou stranou meče. Druhý vlk se mu ohnal po noze. Kopl ho a vlk se s kňučením na chvíli stáhl.
Víla jako na nějakém turnaji s potěšeným úsměvem sledovala, jak mladík marně bojuje s jejími mazlíčky.
Vlci byli rychlí a zdálo se, že předpovídají každý další mladíkův útok. Konečně se jednomu vlkovi podařilo shodit mladíka na lopatky. Přišpendlil ho celou svou vahou k zemi a zavrčel mu do obličeje. Z tlamy mu kapaly sliny. Nebyly to však sliny, ale rozpuštěná voda. Nepříjemně to studilo. Druhý vlk přiskočil ke svému druhovi, aby mu pomohl. Vlk se nad mladíkem sklonil a rozevřel svojí velkou tlamu s hrozivými tesáky z broušeného ledu. Mladík z posledních sil natáhl ruku a poslepu nahmátl jílec svého meče. Uchopil ho pevně do ruky a praštil jím vlka, který se mu chystal prokousnout krk, do hlavy. Vlk se zaskučením zatřepal hlavou, jeho stiskl povolil. Mladík ho ze sebe shodil a následně překvapeného vlka probodl. Vlk se okamžitě proměnil v roztátý sníh a na zemi po něm zbyla jen louže vody. Mladík se ve vteřině se otočil a probodl i druhého vlka. Stejně jako první se proměnil v kaluž vody.
Mladík si z tváře otřel krev, jeden z vlků ho škrábl těsně pod okem. Oblečení měl potrhané a ruce poškrábané a pokousané. Divoce oddechoval. Nedovolil si však ani na vteřinu povolit v ostražitosti.
Víla překvapeně zalapala po dechu.
Otočil se ke schodům, kde stále ještě víla stála a se zuřivým výkřikem se k ní rozeběhl. Než stihla cokoli udělat, čapl jí zezadu za vlasy a zvrátil jí hlavu. Vykřikla. Ostří meče jí přiložil k hrdlu.
"Tu slzu," zavrčel jí do obličeje.
"Ne. Nikdy ti jí nedám! NIKDY!!" Začala sebou šít, ale způsobila si tím jenom větší bolest a také to, že jí ostří jeho meče škráblo na krku. Tiše sykla. Mladíka překvapilo, že dokonce i její krev je modrá.
"Dáš mi tu slzu, nebo skončíš jako ta tvoje psiska!"
"Nedám!"
Mladík pokrčil rameny. "Jak chceš, je to tvoje volba." Přitlačil ostřím.
"Počkej!" Víla na něj třeštila modré oči, nebyla však schopná ho jimi spoutat. "Když mě zabiješ, nedostaneš se do Řádu."
Věděl, že říká pravdu. Mohl jí nechat žít a doufat, že mu slzu dá.
Ve víliných očích se mihl záblesk naděje, který skrýval zradu a bohužel nezůstal bez povšimnutí.
Mladík se zamračil. "Lžeš." Přitlačil na ostří.
"NE!!"
Víla vytřeštila oči a naposledy vydechla. Chytil její bezvládné tělo do náruče. Cítil se zvláštně, zabil vílu. Co na to asi řeknou bohové? A co teprve polobohyně, její matka a sestry? Ona ho napadla první, ale i přes to chtěl svůj čin nějak odčinit. Pohled mu padl na vodu, jejíž záře se odrážela od ledu. To je ono! Napadlo ho, že když hodí tělo víly do vody, které vládla, tak nějak jí pohřbí. Zvedl jí do náruče a přešel s ní k okraji. Nebylo to vysoko, přesto se mu zdálo, že ano. Už, už se chystal upustit vílino tělo do Sladkého moře, když v tom si v poslední chvíli všiml něčeho třpytivého na její tváři. Byla to ...?
Opatrně slzu sebral a vítězoslavně se usmál. Hodil vílino tělo do vody a opustil tuto ledovou jeskyni. Venku se již bouře utišila a tak se mohl bez potíží vrátit domů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ariven Ariven | Web | 29. prosince 2015 v 14:51 | Reagovat

Okay, tohle jsem nečekala. Vsadím se, že z toho bude mít chlapec ještě problém.
Jeskyni paní Sladkého moře jsi popsala úžasně; úplně jsem měla před očima, jak víla stojí na ledovém podstavci a sněhoví vlci s planoucíma očima výhrůžně vrčí po jejím boku.
A jsem moc zvědavá, jak mladíkův příběh souvisí s Arisse!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama