Stopařčin bratr - 6.část

24. ledna 2016 v 10:59 | Avannea |  Stopařčin batr
Tak tu máme slíbenou 6.část (koukám, že jsem teď nějak produktivní, co se týče psaní xD No, snad to stíháte číst, pokud to tedy ještě vůbec někdo čte :))

Druhý den když Rather s Emileem obědvali po boku svých koní pasoucích se na čerstvé trávě, připojil se k nim princ.
"Zdravím," usmál se na ně princ. "Mohu?"
"Samozřejmě princi," pokynul mu Rather. "Rádi vás zase vidíme."
"Kde máte koně, princi?" zeptal se Emile.
Princ se posadil vedle Rathera a potom ukázal na nedaleko se pasoucího ryzáka. "Nechal jsem ji se napást dál od ostatních koní. Je přátelská, ale když se má s někým dělit o žrádlo, je jako démon." Ratherovi neunikl princův pobavený lesk v očích.
"Nedáte si něco, princi?" zeptal se Emile a podal mu vak s jídlem.
"Ne, děkuji. Jedl jsem," odmítl princ. "A nemusíte mi říkat princi."
"A jak vám máme říkat?" otázal se opatrně Rather, i když odpověď tušil.
"Prostě Danne, prosím."
"Nebude to divné?" zeptal se Rather.
Princ však jen pokrčil rameny a zadíval se do dálky. Jeho pohled nabyl obvyklé nešťastnosti.
"Děje se něco, prin- Danne?" Rather odložil misku a podíval se na prince. Ten si povzdechl.
"Nejraději bych otočil koně a vrátil se domů," řekl.
"Nechcete tu být?" pokračoval Rather.
Princ zavrtěl hlavou. "Nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem maminčin mazánek a nedokážu bez pohodlí hradu chvíli vydržet," podíval se na oba rytíře, kteří rázně zavrtěli hlavami, "ale pravda je taková, že bych byl raději doma než tady."
"Proč?"
Princ si znovu povzdechl. "Jistě víte, jaký cíl má tato výprava?" Oba přikývli. "Dobrá, takže vám to nemusím říkat. Nejsem jako můj otec. Neženu se s mečem na nepřítele, vše řeším diplomaticky a to je právě také důvod, proč mě vzal s sebou. Po celá léta na hradě jsem se vyhýbal většímu výcviku s mečem a zabýval se knihami. Učil jsem se diplomacii a když si otec všiml toho, že jsem v tom dobrý, nejspíš usoudil, že budu jeho dobrou diplomatickou výhodou při jednání s Märelianem. To je důvod proč mě vzal s sebou. Tak dlouho čekal jen proto, abych se zlepšil a v Märelianu mu pomohl s, co já vím, jaké má plány, ale když jsem ho poslouchal, jak mluví s radou a svými nejvěrnějšími rytíři, řekl bych, že má v plánu Märelian obsadit. S mou diplomatickou pomocí samozřejmě." Podíval se na oba rytíře. "Slibte mi, že o tom nikomu neřeknete, je to jenom moje domněnka."
"Nebojte se. Máme ústa na zámek," zazubil se Emile.
Princ se neubránil Emileho nakažlivému úsměvu a také se usmál. "Děkuji."
"Proto tu nechcete být," řekl Rather.
"Ano. Jistě chápete, že to pro mě není příjemné, když vím, že Tarrey po celá léta udržovala s Märelianem přátelské spojenectví a teď by mohlo hrozit, že by se ho otec pokusil dobýt. S mou pomocí, bohužel." Princ si dlouze povzdechl a opřel si ruce o kolena. "Nevím, co přesně má můj otec za lubem, ale věřte mi, že se toho nechci účastnit. Märelian nám nic neudělal, není důvod vytahovat meče z pochev."
"Dobře řečeno, Danne. Ale proč nám to říkáte? Mohli bychom tyto informace předat vašemu otci."
Princ se na Halaweho vyplašeně podíval. Napadlo ho, jestli neudělal chybu, když se jim rozhodl věřit.
"Což samozřejmě neuděláme," dodal ihned Halawe a princ se viditelně uvolnil. "Ale i tak nám řekněte, proč nám to všechno říkáte?"
"Protože, i když je to možná zvláštní, vám věřím. Když jsem vás včera poprvé poznal, přišlo mi, že si skvěle rozumíme a věřte mi, nemám kolem sebe moc lidí, které bych mohl nazývat přáteli."
Rather pochopil, jak moc musí být princ osamělý, když si nemá s kým popovídat ani s kým se zasmát dobrému vtipu a i když je obklopen spoustou lidí, všichni ho vidí jen jako prince, svého budoucího krále, ale nikdo s ním nejspíš nezačne nezávislý rozhovor třeba o něčem tak banálním jako je počasí.
"Rád bych zjistil víc o tom, co otec chystá a pokud by to bylo proti dohodě, kterou ve jménu Tarrey s Märelianem uzavřel, mu to překazil."
"Jsme s vámi, princi."
"Opravdu?"
"Ano. Nikdo nechce další válku," přitakal Emile, který dosud jen mlčky poslouchal.
"Děkuji vám. Když se mi podaří něco zjistit, budu vás informovat."
Potom se už jejich rozhovor ubíral jiným směrem. Obavy, které však možnost, že by král uvrhl Tarrey do války, zasadila hluboko do jejich myslí, přetrvávaly.
"Proč vlastně nemáte moc rád šerm, Danne?" zeptal se Rather, když už vyplácali všechno, co by si mohli říct a jen tak seděli vedle koní a pozorovali ostatní rytíře.
Princ pokrčil rameny. "Kvůli filozofii, diplomacii a dalším věcem, jsem na to neměl moc času. Otec mě učil základům, ale nikdy mě to nijak nevzalo. Možná to bylo jeho stylem učení." V tom, jako by ho něco napadlo se se šibalským zajiskřením v očích, podíval na oba rytíře. "Ale možná, že kdybyste mě učili vy, možná by mě tě bavilo," spiklenecky na ně mrkl.
"Můžeme to zkusit!" ozval se Emile se svým úsměvem.
Rather se podíval z něj na prince. "A dovolí vám to král?" zeptal se prince.
"Ovšem. Bude rád, když budu cvičit s mečem. Snažil se mě k tomu tolikrát přemluvit. Vsadím se, že vám ještě z vděčnosti poděkuje," opět na oba rytíře mrkl. Vzápětí se všichni tři rozesmáli.
Halwův a Ubärkegův kůň najednou zvedli hlavy a zavětřili. Ratherův ryzák tiše zaržál.
"Copak chlapče?" zeptal se Rather svého koňského přítele.
Všichni tři mladíci se rozhlédli po celém táboře a všimli si, že všichni koně drží hlavy vysoko ve vzduchu a koulí vyplašeně očima.
"Něco se děje," řekl princ a stejně jako všichni se podíval na vrchol mírného kopečka, pod kterým tábořili a odkud k nim také doléhaly nepříjemně známé zvuky.
Rytíři už vstávali ze země a ti co neseděli, vytahovali meče z pochev a křičeli na ostatní. Zazněl hlahol rohu, který troubil na poplach. Na vrcholku kopce se objevili první řady po zuby ozbrojených skřetů a helmicemi, zpod jejichž hledích svítili jejich malá očka a se zubatými meči v tlapách. Na úkryt bylo pozdě, museli se svým nepřátelům postavit.
Mladíci se vyštrachali na nohy a oba rytíři si rychle připnuli své meče, které následně tasili. Princ vedle nich bezmocně stál a s očima naplněnýma hrůzou - zřejmě ještě nikdy žádného skřeta na vlastní oči neviděl - hleděl na vrchol kopce.
"Musíte pryč!" Křikl Rather a kývl na Emileho, který vyběhl k úpatí kopce, kde se už shromažďovali ostatní. "Utečte!"
Princ přikývl a oba se rozeběhli, každý však jiným směrem. Princ utíkal pod ochrannou náruč korun stromů a Rather k ostatním rytířům pod kopec. Našel Emileho, kterému vzrušením zářily oči. Usmíval se na přítele a Rather mu úsměv opětoval, i když se uvnitř chvěl. Pohlédl na vrchol kopce. Skřeti se už skoro rozmístili po celé jeho šířce a chystali si krátké luky. Existovali dva druhy skřetů. Červení horští, kteří přebývali v prohloubených štolách hluboko pod horami a do boje se vrhali jen v krajní nouzi, kdy byli zahnáni do kouta a neměli kam utéct nebo když je někdo opravdu hodně naštval. Jinak se styku s lidmi většinou vyhýbali.To ovšem nezabránilo jejich nočním nájezdům na osamělé vesnice, kde chytali lidi a vláčeli je do svých nor pod horami. A velcí černí skřeti, kteří měli srdce zkažená a prolezlá temnotou a bez důvodu útočili na vše živé, na co narazili. Za zády skřetů svítilo vysoko na nebi slunce a rytíři tak viděli jen jejich obrysy, takže Rather nebyl schopen určit, kteří skřeti to jsou. Každopádně jejich útok nikdo nečekal, což bylo zjevné podle překvapených výrazů ve tváří všech rytířů. Rather se rozhlédl a spatřil krále, který stál několik kroků před první řadou s taseným mečem a nevraživě probodával skřety, kteří se chroptivě smáli a poskakovali a ukazovali na rytíře svoje sprostá gesta, pohledem. Doběhl k němu rytíř a něco mu udýchaně říkal. Mával přitom rukama divoce ve vzduchu. Když skončil, král jen přikývl. Rytíř se přidal k ostatním a když skřeti vypustili první šípy, kterým rytíři nastavili svoje štíty, král zavelel k útoku.
Rather se s Emilem po boku a ostatními rytíři rozeběhl do kopce. Nebyl to nijak velký kopec, ale zato prudký. Rather supěl a snažil se vydrápat nahoru. Skřeti byli mazaní, když si vybrali, že na rytíře zaútočí právě odsud. Podle všeho nebyli ani červení ani černí skřeti nijak moc inteligentní, ale při tomhle museli určitě zapojit větší část mozku než obvykle. Rather jejich existenci v duchu proklínal a dál supěl. Emile ani ostatní na tom nebyli o nic lépe. Skřeti je mezitím zasypávali šípy a posměšným pokřikováním.
Konečně se dostali nahoru a tvrdě zaútočili na první řady skřetů.
Emile se Ratherovi téměř okamžitě ztratil ve vřavě, která na kopci propukla. Neměl čas ho hledat, doufal jen, že je jeho přítel v pořádku a že se princi podařilo se někde schovat.
Pozvedl meč a vrazil jeho ostří do břicha skřetovi, který se na něj s chroptivým rykem vrhl. Skřet vydal podivný zvuk a skácel se k zemi. Ve vteřině se Rather otočil a setnul hlavu dalšímu skřetovi, který ho chtěl překvapit zezadu. Okamžitě se na něj nahrnulo dalších pět skřetů.
Po několika dalších minutách, kdy se zdálo, že skřetů neubývá a pokaždé, když nějakého zabili, objevili se místo něj další dva, byli už všichni vyčerpaní a na pokraji sil.
Halawe se zrovna skrčil do dřepu a zubaté ostří mu bezpečně prolétlo nad hlavou. Narovnal se a probodl skřetovi srdce. Zbroj mu potřísnila rudá krev a dostala se mu i do očí. Skopl skřeta z meče a spěšně si oči protřel rukou a mrkal, aby viděl přes červenou clonu, která mu kalila zrak. Vrhl se opět do bitvy. Skřeti nebyli nijak vysocí, ti nejvyšší mu sahali po prsa, ti nejmenší lehce nad pas. Když už byl na konci sil a svaly na ruce měl tak namožené, že sotva udržel meč, zaduněl mu v uších zvuk skřetího gongu a viděl jen, jak se všichni dosud bojující skřeti obrací a dávají se na útěk. Unavení vojáci na ně křičeli tak dlouho, dokud nezmizeli pod korunami stromů na opačném konci kopce a potom se vděčně svalili na zem.
Halaw procházel mezi odpočívajícími a těžce oddechujícími rytíři a hledal Emileho. Když ho spatřil, jak sedí na červeně zbarvené zemi a obvazuje si zraněnou ruku, dobelhal se k němu a ztěžka vedle něj klesl na zem.
"Ahoj," zazubil se na něj i přes svá zranění Emile. "Už jsem se bál, že tě dostali."
Rather zavrtěl hlavou a podíval se na jeho ruku. Obvaz, kterým si jí Emile zavazoval, už prosakoval krví. "Jak je to vážné?" zeptal se a kývl k jeho ruce.
Emile se usmál. "Je to jenom škrábnutí. Ale i tak mám štěstí, že ten meč nebyl potřený jedem. Jedna z mála výjimek." Zazubil se.
Rather nad tím jen zavrtěl nechápavě hlavou. "Jak se můžeš usmívat, když jsi ještě před chvílí klidně mohl přijít o život."
"Mohl," přikývl Emile. "Ale neříkej mi, že to nebyla zábava. Šli k zemi jako kuželky."
Rather se musel zasmát.
"Myslíš, že je princ v pořádku?" zeptal se ho Emile po chvíli.
"Nevím, ale hned jakmile bitva skončila, král poslal několik rytířů, aby ho našli."
"Podívej," Emile zdravou rukou ukázal pod kopec.
Rather se odvrátil od jeho ruky, kterou mu pomáhal ošetřit a spatřil jak tři rytíři mezi sebou vedou prince. Jeho oblečení bylo potřísněné krví a rozhlížel se trochu zaraženě, ale jinak se zdál být v pořádku. Dovedli ho ke králi a ten ho popadl za ramena a hned mu něco říkal. Princ jen vrtěl hlavou a snažil se nenápadně z otcova sevření vymanit. Když ho král konečně propustil, vydal se dolů z kopce, kde se už nějakou dobu opět poklidně pásli všichni koně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 27. ledna 2016 v 10:48 | Reagovat

Nemusíš se bát, já u tebe stále čtu :) Bohužel se nedostávám tak často k počítači, tudíž komentáře přibývají pomaleji...
Docela by mě zajímalo, proč tak náhle  utekli. A samozřejmě mě zajímá i to, co se stane dál xD
PS: V nadpisu ti chybí písmenko :)

2 Avannea Avannea | Web | 27. ledna 2016 v 18:30 | Reagovat

[1]: Jj, v pořádku, jenom jsem chtěla vědět, jestli to ještě někoho vůbec baví číst :D Za upozornění na chybu děkuji, vůbec jsem si toho nevšimla xD Hned to opravím ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama