Stopařčin bratr - 3.část

1. ledna 2016 v 9:57 | Avannea |  Stopařčin batr

"COŽE?!! Zbláznil ses?!" Jeho otec doslova zuřil.
"Musel jsem to udělat."
"Jak si to představuješ?! Ty hlupáku!!" Otec bouchl pěstí do stolu, až váza s květinami, která na něm stála nadskočila.
"Drahý," jeho žena mu položila ruku na rameno, ale on se jí vytrhl.
"Nech mě ksakru, ženská!"
Matka vrhla na syna omluvný pohled. Stál tam a čelil hněvu otce bez jediného slova. Byl tak silný a statečný... pomyslela si. Byla na něj hrdá za to, co udělal, i když svému choti by to neřekla. Samozřejmě se o něj bála, ale věřila mu a chtěla, aby si splnil svůj sen a vstoupil do Řádu.
"Mám tu slzu, otče," promluvil mladík nakonec.
"Cože?" zeptal se otec téměř šeptem. Nebyl si jistý, jestli jeho syn právě řekl, to co si myslel, že řekl, nebo zda se mu to jenom zdálo. "Co jsi říkal?"
"Mám tu slzu," zopakoval mladík pevným hlasem.
"Máš... rychle, ukaž mi ji!" nařídil mu. Jeho oči se rozsvítili v očekávání.
Mladík sáhl pod kabát a vytáhl ampulku, do které předtím uvěznil vílinu slzu. Položil jí na stůl. Jeho otec se k ní okamžitě vrhl, aby si jí prohlédl. Slza, malá kapička ve skleněné ampulce nevypadala na první pohled ničím výjimečná, člověk by si jí mohl splést s obyčejnou kapkou vody. Ale když jste se podívali pozorněji, mohli jste spatřit, jak po ní přebíhají modré záblesky světla, které mladíkovi připomněly ono světlo v jeskyni.
"Neuvěřitelné," vydechl otec, zatímco slzu zblízka zkoumal. "Neuvěřitelné."
I mladíkova matka na slzu v ampulce zírala s ústy dokořán.
"Odnesu ji rytířům do Řádu."
Otec konečně odtrhl od slzy zrak a podíval se na syna. "Ano." Podal mu ampulku se slzou. "Jdi ještě teď. Při troše štěstí tě již dnes pasují na rytíře Řádu. Doprovodím tě."
Mladík se společně s otcem vydal do budovy Řádu. Vrátili se až pozdě večer se širokými úsměvy a rudými nosy.
Celý druhý den mladík vyspával kocovinu.
Někdo zaklepal na dveře. Převalil se ztěžka na druhý bok a něco nesrozumitelného zamumlal. Dotyčný dveře otevřel a vstoupil. Slyšel tiché kroky a následně cítil, jak se zatížila jedna strana postele, jak si dotyčný přisedl. Jemná kůže porušená spoustou vrásek, mu s citem přejela po čele. Hlava mu třeštila, jako by ho kopl kůň. Od včerejška viděl dvojmo a rozmazaně, nedokázal se na nic soustředit, chtěl jenom ležet a spát.
"Jak se cítíš?" ozval se hlas jeho matky.
"Jako by mě dvakrát seřezali a nacpali do kýble plného splašků," zamumlal. Neotevřel oči, protože věděl, že by se mu jinak motala hlava.
"Otec tě neměl takhle zřídit. Měl by vědět, že ještě nemůžeš takhle pít. Hned jsem mu domluvila," matka syna starostlivě hladila po čele a cípem dlouhého rukávu mu stírala pot z čela a tváří. "Vyspi se z toho." Nato ho políbila na čelo a odešla.

Druhý den se mladík připojil k druhé hlídce rytířů. Měli za úkol hlídat Velký plac před palácem a kdyby se někde objevily nepříjemnosti, pohotově zasáhnout.
Celý den byl naštěstí všude klid.
Když se mladík vrátil domů, čekala tam na něj studená večeře při mdlém světle jediné svíčky. Jakmile vešel do jídelny, spatřil matku sedět u stolu s rukama složenýma na stole. Tvářila se jako na pohřbu, ne-li hůře. Mladík cítil, že se něco stalo. Usedl ke stolu, jak nejtišeji dokázal.
"Je všechno v pořádku, matko?"
Pokusila se o úsměv, ale bezúspěšně. "Přišel dopis."
"To je přece normální," odvětil mladík.
Matka však zavrtěla hlavou. Složila ruce do klína a povzdechla si. "Ten dopis je od něj."
Mladík okamžitě věděl, o kom jeho matka mluví. Už přes půl roku se jí proti její vůli dvořil jakýsi šlechtic. Jeho otec mu poslal dopis, aby nechal matku na pokoji. Jenže onen šlechtic, který se podepisoval jako Tvůj věrný P. s dvořením matce, nepřestal. Trvalo to už přes půl roku a otec začínal ztrácet trpělivost. Lépe na tom nebyl ani šlechtic. Trval na tom, aby si ho matka vzala a vyhrožoval, že pokud se tak nestane, bude toho hořce litovat.
"Mělo by se s tím něco dělat. Pošli stížnost do paláce."
"Ne," zavrtěla matka hlavou. "Tím se nic nevyřeší. Pokud je ve vztahu s palácem, nemělo by to smysl."
"Ale, matko..."
"Utiš se synu. Všechno bude v pořádku. Hned zítra s tím dojdu za tvým dědečkem. Stopaři by měli vědět, co s tím. Nechci, aby se to šířilo mezi lidi. Musí se to vyřešit v rodinném kruhu, nechci do toho zatahovat úřady, bývají problémy."
"Chceš požádat o pomoc Stopaře?" zeptal se mladík nevěřícně.
"Ano. Co je na tom špatného, synu?"
"Matko, nemůžeme si být jistí, zda jim můžeme věřit. Víš, že Stopaři se přiklánějí na stranu toho, kdo nabídne víc."
"Vím, že ti otec o Stopařích vypráví příběhy, ale musíš mi věřit. Stopaři už dávno nejsou takoví, jací bývali v době před Válkou. A tvůj dědeček..."
"Nemůžeš mu věřit, matko! Patří k nim! On je jedním z nich!!"
"Utiš se, synu, prosím."
"Utiším, pokud mi slíbíš, matko, že Stopaře o pomoc nepožádáš. Řeknu o tom rytířům. Řád nám pomůže, matko."
"Ne, synu, pochop. Stopaři provádějí naší rodinu již po generace. Už moje matka složila jejich přísahu a tvůj dědeček také. Nikdy nás nezradili, proč jim nevěříš?" její hlas se zlomil. Složila hlavu do dlaní a rozplakala se.
"Matko." Mladík se k ní vrhnul a poklekl před ní. Objal jí kolem svěšených ramen. "Odpusť mi, matko."
"Ty za to nemůžeš, synu," řekla, když se uklidnila. Osušila si slzy a pousmála se na něj. "Požádám o pomoc Stopaře. Zítra si o tom promluvím s tvým dědečkem."
"Jak myslíš, matko."
"A teď už běž. Běž si lehnout."
Políbil jí na čelo a popřál jí dobrou noc.

Předchozí | Další

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 2. ledna 2016 v 22:39 | Reagovat

Všechny tři části jsem zatím přečetla téměř jedním dechem! Tenhle příběh se mi líbí a samozřejmě jsem zvědavá, co se stane dál!
Se slzou to dopadlo nějak "mírně" - můj mozek vytvářel různosti toho tipu, že mu otec slzu vezme! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama