Stopařčin bratr - 4.část

15. ledna 2016 v 14:12 | Avannea |  Stopařčin batr
Jééé, konečně od nějaké povídky vyšela i 4.část! :D Kooukám, že jsem se vždy u 4. nějak sekla :D

Další dny trávil poctivě ve službě. Dny se brzy změnily v měsíce a na neznámého šlechtice, který se dvořil jeho matce, téměř zapomněl. Matka o dalších dopisech, květinách a jiných malých, leč drahých dárcích, mlčela. Jednou měl v noci hlídku na hradbách, když v tom ho náhle odvolali. Jeden z rytířů mu přišel říct, že si ho kapitán volá.
Stanul před dveřmi kapitánovi kanceláře. Zvedl ruku a nejistě zaklepal. Z místnosti se ozvalo pozvání. Otevřel dveře a aniž by tušil, co ho čeká, vešel dovnitř.
"Prosím, posaďte se, rytíři," vybídl ho kapitán, který stál u knihovny za velkým pracovním stolem, který přetékal papíry a právě urovnával knihy v poličce.
Mladík ho poslechl a posadil se do polstrovaného křesla. Mlčky, tak jak věděl, že je to slušné, vyčkával, až kapitán dorovná knihy v poličce a usedne za veliký stůl naproti němu.
"Rytíři," oslovil ho kapitán, "je to již rok, co jste vykonal Zkoušku."
"Ano, pane," přikývl mladík. Zajímalo ho, co je tak důležité, že ho kvůli tomu kapitán odvolal vprostřed noční hlídky.
Kapitán, postarší muž tak kolem čtyřicítky, zamyšleně pokyvoval hlavou. Jeho dříve tmavé vlasy začínaly prorůstat šedinami, vousy si nechával velmi krátké.
"Za tu dobu jste se velmi osvědčil," promluvil kapitán po kratší odmlce.
Mladík mlčel. Přijal však pochvalu s pokorou. Jeho mysl se zabývala dumáním nad tím, co asi může být tak důležité, že ho kapitán odvolal ze služby?
"Procházel jsem si vaše dokumenty a mám pro vás jednu zprávu. Dobrou, řekl bych."
Mladíkovi v očekávání zajiskřily oči. Nedokázal skrýt své nadšení. Kapitán je s jeho výsledky spokojený, to může znamenat jenom dobré věci.
"Vydáte se na Východ jako člen královy osobní gardy," řekl kapitán a s určitou úctou vyslovit slovo královy.
Mladíkovi klesla čelist. Když si uvědomil, že na kapitána nevěřícně zírá, okamžitě ústa zase zavřel. Chvíli mu trvalo než sám sebe přesvědčil, že se doopravdy nepřeslechl a že ho kapitán posílá s výpravou na Východ, kterou král každoročně podstupoval, aby navštívil sousední království Märelian a uctil svou přítomností tamějšího krále, se kterým udržoval mír a přátelský vztah. Letos s ním měl poprvé cestovat i jeho syn, korunní princ Dann. Pro rytíře a bojovníky byla velká pocta, když krále doprovázeli a letos dvojnásobná, když budou doprovázet i prince. Mladík se ponořil do hlubokých představ, jak sedí na překrásném vznešeném oři, černém jako uhel, jako ta nejhustší tma v královské zbroji se znakem královských gardistů po boku krále. Krajina kolem se líně vinula, ptáčci zvesela zpívali, hvozdy šuměly a říčky a potůčky líbezně hučely.
Ze snění, kdy upíral pohled do neznáma, ho probral až kapitánův hlas, který opakoval jeho jméno.
"Rytíři Halawe?"
Mladík zamrkal, když se jeho vize rozplynula. Podíval se zmateně na kapitána, který ho sledoval se zvednutým obočím a rukama zkříženýma na prsou. Tvářil se... pobaveně. To mladíka zmátlo ještě víc. Vždy kapitána znal jen jako tvrdého a nezlomného muže bez citů, nebo přinejmenším bez jejich prokazování. Nebo se tak choval jen k nižším rytířům a nováčkům a ke svým důvěrným byl otevřenější a v jejich přítomnosti milejší?
"Omlouvám se, pane," sklopil mladík zahanbeně zrak. Nejraději by se byl propadl do země, tohle by se mu nemělo stát! Ale stalo se. Cítil, jak mu začínají hořet tváře.
"V pořádku." Zdálo se mu to, nebo v kapitánově hlase zaslechl cosi jako mírné uchechtnutí? "Králova garda vyrazí pozítří. Máte den na přípravu a rozloučení se s rodinou. Pozítří se setkejte s královskými gardisty na nádvoří hradu přesně v devět dopoledne. Šťastnou cestu předem," usmál se kapitán a pokynul mu.
"Děkuji, pane." Mladík vstal, zasalutoval a otočil se k odchodu.
"Kam jdete?" ozval se za ním ještě kapitánův hlas.
Mladík se zmateně otočil zpět. "Já... myslel jsem, že jste mě propustil, pane," řekl nejistě. "Chci se vrátit co nejdříve do služby. Na hradbách mě je potřeba."
Kapitán však zavrtěl hlavou a sklonil se nad nějakými papíry, které ležely na stole. "Pro dnešek a celý zítřek jste všech služeb zbaven, rytíři Halawe. Máte dost času připravit se na cestu."
Mladík několikrát zamrkal, než si slova kapitána přetřídil v hlavě. "Děkuji, pane." Potom znovu zasalutoval a vyšel z kanceláře.
Pak mu ale ještě něco blesklo hlavou a vrátil se. Zaklepal na dveře a otevřel je.
Kapitán překvapeně vzhlédl. "Co ještě?"
"Promiňte, pane, ale... kdy se mám opět hlásit?"
"Hmm..." kapitán se zamyslel. "Hlaste se ihned, jakmile se vrátíte. Jo a budu od vás potřebovat podrobná hlášení z výpravy."
"Pane?" podivil se mladík.
"V dokumentech je ta výprava zaznamenána jako jedna z vašich samostatných služeb. A jako u každé, bude i u této zapotřebí založit veškeré poznámky a hlášení o misi. Však to znáte."
"Ano, pane. Rozumím," přikývl mladík, naposledy zasalutoval a konečně doopravdy odešel.
Těšil se, až poví tu úžasnou zprávu matce. A samozřejmě otci. Bude na něj hrdý. Věděl, že přijetí do královské gardy je jisté povýšení, kterého se dostane jen některým. Těm nejlepším. Těšilo ho a příjemně hřálo, že on je jedním z nich.
Bez sebemenších problémů prošel spícím městem až k jejich velkému domu, který si mnoho lidí pletlo s vilou. Vešel dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se rozrazily dveře matčiny a otcovi ložnice a s hlasitým třísknutím narazily do zdi za nimi. V nich stála otřesená matka a i na tu dálku bylo vidět, jak je bledá a třese se. Vlasy měla rozcuchané a oči opuchlé, jako by se právě probudila.
"Matko!" vykřikl mladík a rozeběhl se k ní. Během vteřiny zdolal schody a zachytil matku do náruče ve chvíli, kdy se zhroutila.
"Matko," zašeptal a pohladil jí po zvrásněné tváři. Byla studená a její kůže měla nezdravou barvu. Poplácal jí po tváři. "Matko. Matko?"
Zachvěla se jí víčka a z úst unikl tichý vzdech.
"Matko." Mladík opakoval poplácání, dokud neotevřela oči.
"Rolane?" Po dalších schodech, vedoucí k dalším třem pokojům, k nim scházel starý muž. Vlasy měl stříbrné, vousy nožem zkrácené těsně pod bradu. Matky otec patřil ke Stopařům. Mladík svého dědečka nikdy neměl moc v lásce, nevěřil mu, protože nevěřil Stopařům. A on byl jedním z nich. Ta rána ho nejspíš probudila a nebo vůbec nespal. U něj si člověk nikdy nemohl být stoprocentně jistý. Byl nepředvídatelný. Stopaři takoví byli. Další důvod, proč mu nevěřit.
Mladík opět obrátil pohled k matce ve své náruči. Hleděla na něj vytřeštěnýma očima. "Matko. Matko, co se stalo?"
Děda k nim došel a poklekl k matce z druhé strany. "Rolane," oslovil jí. "Rolane, jsi v pořádku?"
"Nech ji," téměř vyštěkl mladík.
Ale děda si ho nevšímal a dál na matku starostlivě hleděl a snažil se zjistit, zda je v pořádku. Byla otřesená, ale nakonec se jí podařilo říct jediné slovo: jméno své manžela a ukázat na dveře ložnice, které se mezitím přivřely. Děda okamžitě pochopil a zatím co, mladík svíral matku v náručí, otevřel dveře a vešel do ložnice.
Nebylo odtamtud slyšet nic. Mladík se snažil do ložnice alespoň nahlédnout. Trochu se mu to povedlo. Spatřil velkou postel s nebesy. Závěsy byly zatažené, ale i tak viděl mohutný obrys otcova těla, jak leží na posteli. Něco mu na něm však nesedělo. Otec se nehýbal. Dokonce nebylo slyšet ani jeho hlasité chrápání. Do mladíkovy mysli se začalo vkrádat zlé tušení a když se jeho děda vrátil, potvrdilo se.
"Co se děje?" zeptal se ho mladík. I když nechtěl, hlas se mu mírně třásl.
Děda na něj pohlédl. Potom se se slovy: "Tvůj otec je mrtvý." otočil zpět do ložnice. "Někdo mu podřízl hrdlo," vysvětlil s pohledem opět na mladíkovi. Jeho oči prozrazovaly, že hocha lituje. Mladík se zamračil a odvrátil zrak k matce. Nepotřeboval lítost toho stařešiny. Nepotřeboval ničí lítost. Ale byla pravda, že ho otcova smrt zasáhla. Nemohl tomu uvěřit a nejraději by se šel přesvědčit na vlastní oči.
Odnesl matku dolů, kde jí položil na pohovku před krbem, který zapálil a když děda odešel postavit na čaj, vystoupal po schodech - po schodech, po kterých každý den chodil i jeho otec, ale teď už nebude - zpět nahoru. Zastavil se přede dveřmi do ložnice. Zhluboka se nadechl a otevřel je.
V místnosti panovalo šero. Střelil pohledem k oknu. Bylo otevřené. Jemný vánek si pohrával s lehounkým světle růžovým závěsem a dovnitř proudil svěží noční vzduch. Dostal se vrah dovnitř tudy? Přistoupil k posteli a odhrnul závěs.
Měl silný žaludek, ale i tak okamžitě odvrátil zrak a stiskl pevně víčka. I tak mu zpod nich však vyklouzly slzy. V duchu si zanadával. Nebude přece brečet. To by jeho otec nechtěl. Přál by si, aby byl silný. Tak. Silný a odvážný. Jakmile se opět sebral, odvážil se na otcovo bezvládné tělo znovu podívat. Otcův krk a bradu třísnila jeho vlastní rudá krev. Ještě ani nestihla zaschnout. Musel tedy zemřít před chvílí. Jak se, ale matce podařilo uniknout? Nebo, proč jí ten vrah nechal naživu? Snad proto, aby viděla svého manžela mrtvého. Mladíkův pohled se pomalu přesunul ke křeslu naproti posteli, ve kterém matka často ráda sedávala a četla si. Před ní ležela hřbetem nahoru kniha. Na zem se kniha přeci takhle nepokládá, došlo mu. Někdo jí musel upustit. Snad matka. Ohnuté stránky tomu napovídaly. Sebral ji a položil na křeslo. Potom se znovu rozhlédl po místnosti. Byla velká a byla tu spousta míst a stinných koutů, kam se vrah mohl ukrýt a vyčkat na správný okamžik. Možná, že matka usnula a on potom nepozorovaně podřízl krk otci. Ale kde je teď? Utekl snad opět oknem? Nebo je ještě stále zde? Mladíkovi se při té představě zježili chloupky vzadu na krku. Zmocnil se ho nepříjemný pocit, že tu není sám, že ho někdo pozoruje. Ale když prošel celou ložnici a nahlédl za každý kout, zjistil, že to byl vážně jenom pocit. Jeho představivost pracovala na plné obrátky. Proti své vůli se otřásl. Musel odsud pryč. Naposledy tedy pohlédl otci do nepřítomných očí, které upíral do stropu a odešel. Zavřel za sebou dveře a doufal, že už se tam nebude muset nikdy vrátit.
Vrátil se dolů k matce, která se mezitím zcela probrala ze šoku a nyní seděla schoulená v rohu pohovky, přes sebe měla přehozenou teplou deku a v ruce neobratně svírala šálek čaje, který upíjela. Nepřítomný pohled upírala do plamenů v krbu.
Čaj ze směsi bylinek, které děda sušil provoněl celý dům. Když mladík přišel blíž a sedl si do jednoho z křesel, matce po boku, zjistil, že i na něj tam čeká šálek lahodného čaje. Neměl však na něj vůbec chuť. Seděl v křesle a pohledem přejížděl z matky na dědu a zpět. Zdálo se, že si matka jeho příchodu vůbec nevšimla. Obrátil se tedy na dědu.
"Je v pořádku?" zeptal se.
Děda s šálkem čaje v rukách přikývl. "Je jenom v šoku."
"Co se stalo?"
"Přesně to, co jsi mohl předpokládat."
"Co?" nechápal mladík.
"Možná by ti to měla říct matka sama," uvažoval děda pomalu.
"Mluv!" zvýšil mladík hlas, který se roznesl v tiché místnosti, odrazil od stěn a v mnohonásobném zesílení se vrátil zpět, až se toho mladík sám lekl.
"Utiš se, synu, prosím." Její hlas nebyl silnější než šepot, přesto v něm byla znát síla, která jí pomáhala překonat mnohé překážky v těžkém životě. Ani teď tomu nebude jinak, doufal mladík.
"Matko." Okamžitě se zvedl z křesla a svezl se na kolena před pohovku. Vzal matku za třesoucí se ruku a podíval se jí zpříma do očí. "Co-co se stalo?" V očích se mu zaleskly slzy. Zamrkal, aby je zahnal. Musí být silný.
Trvalo ještě chvíli než jim byla matka schopná vypovědět, co přesně se událo. Bylo to přesně tak, jak si mladík myslel. Jenom s tím rozdílem, že teď věděl i kdo je onen vrah, který zavraždil jeho otce.
Matka odložila hrnek s čajem a zalovila rukou v živůtku. V natažené dlani jim potom ukázala zlatou brož ve tvaru vzpínajícího se lva.
"Ta brož..." vydechl mladík nevěřícně. "Je..." pohlédl matce se zděšením do očí, "...patří jemu?"
Matka se zmohla pouze na přikývnutí. Opět začínala nebezpečně blednout. Ještě než stihla ztratit vědomí, otočila se na svého otce a brož mu podala se slovy: "Mohl by jsi..." Víc říct nestihla, ale i to málo stačilo, aby děda pochopil. Přikývl a schoval si brož do kapsy. Hned ráno informuje Stopaře a tuhle záležitost jednou pro vždy vyřeší. Nedovolí, aby kdokoli ničil život jeho milované dcery.
Mladík matku uložil na pohovku a vrátil se do svého křesla.
"Zabiju ho," sykl potichu, ale dost na to, aby ho děda slyšel.
"O to se nepokoušej, chlapče. Zítra uvědomím Stopaře a nějak to vyřešíme. O matku se bát nemusíš, bude v pořádku a bezpečí. O to už se postarám."
"Ale..." začal mladík protestovat.
"Navíc se musíš připravit na tu výpravu s králem."
Mladík nevěřícně vytřeštil oči. Jak to, že o tom děda ví? Vždyť to ještě nikomu neřekl.
"Jak..." vykoktal ze sebe.
Děda se tajemně usmál a mladíkovi to došlo. On ho sledoval! Zamračil se na něj. To se mu ani trochu nelíbilo. Štvalo ho to, ale ještě víc ho štvalo, že o něm nevěděl. Užuž se chtěl dědy docela naštvaně zeptat, jak to udělal a říct mu, aby to už víckrát nedělal, ale děda byl rychlejší.
"Měli bychom se prospat. Ne nadarmo se říká: Ráno moudřejší večera." Nato se zvedl a odešel nahoru do svého pokoje. Mladík zkontroloval matku a také odešel spát. Zítra jí řekne o té výpravě. Opět se ho zmocnil smutek. Mohl to býval říct i otci, kdyby...
Zahnal ty chmurné myšlenky, ale výjevu otcovy mrtvé tváře s nepřítomným pohledem, který ho pronásledoval i ve snech, se nezbavil.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 16:03 | Reagovat

Smrt otce jsem opravdu nečekala... na začátku jsem se radovala, jak se hned dozvím, co je dál a pak toto!
Jinak nemám co jiného dodat kromě toho, co píšu vždycky - že se mi to líbí a jsem zvědavá na pokračování! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama