Stopařčin bratr - 5.část

22. ledna 2016 v 19:15 | Avannea |  Stopařčin batr
Původně měl tento díl vyjít až v neděli, ale řekla jsem si, že když jsem ho stihla napsat dřív, že ho sem dám už teď ;) Jako vždy přeji příjemné čtení!


Ráno se rozloučil s matkou a přesně v devět dopoledne dorazil i s vakem a tornou plnou věcí, které včera nakoupil, na nádvoří hradu. Nádvoří bylo prázdné kromě malé skupinky spolu hovořících rytířů. Vydal se k nim.
Když už byl skoro u nich, oči jedné rytířky se na něj podívaly. Pronikavá modř, hluboká jako moře a stejně tak tmavá si ho zpod dlouhých řas zvědavě prohlížela. Rytířka něco potichu řekla a kývla směrem k němu. Všichni ostatní ihned ustali v rozhovoru a jejich pohledy se teď ubírali jeho směrem. Znervózněl, ale pomalým krokem k nim došel a pozdravil je.
"Ty jsi ten co byl vybrán, že?"
Mladík přikývl a všichni ho hned zavalili otázkami. Nikdo se mu nevysmíval ani ho neshazoval a on si připadal, jako by mezi patřil už odjakživa. Ochotně odpovídal na všechny otázky týkající se jeho přijetí mezi Rytíře řádu a životu mezi Rytíři a ještě raději poslouchal jak mu oni vypráví o životě v královské gardě. Byl nadšený a unešený natolik, že si ani nevšiml, že čas pokročil a na nádvoří přicházeli stále další a další rytíři a připojovali se k nim. Všichni byli na nového člena výpravy zvědaví. Nakonec se dostavil i král - postarší muž s šedinami v černých vlasech i krátce zastřižených vousech, s rozvážnou a spravedlivou tváří -, všichni se mu pokorně poklonili a když se se zpožděním dostavili i poslední dva rytíři, všichni nasedli na koně a v dlouhé řadě po dvou vyjely za bránu.
Ve městě visely barevné praporky a lidé stáli jako živý koberec kolem silnice a vesele výpravě mávali a přáli jim šťastnou cestu. Tak jako každý rok, i tento věděli, že král odjíždí přinejmenším na měsíc. Za tu dobu městu vládla Rada rytířů, která jinak spravovala chod města a starala se o jeho bezpečnost. Někomu by mohlo připadat divné, že městu vládli rytíři, ale už po celá desetiletí to fungovalo.
Seděl vzpřímeně v sedle nádherného statného ryzáka, kterého mu přidělili a s úsměvem se rozhlížel po přítomných tváří, jestli někde neuvidí matku. Viděl jak rytíři vesele mávají a rytířky chytají růže a jiné květiny, které stejně někde mimo město vyhodí, protože by jim stejnak zvadly. Král jel v čele se svým synem, který však nenásledoval příkladu svého otce a nemával svým poddaným, ale se svěšenými rameny se krčil v sedle svého grošáka a snažil se pokud možno na sebe nijak nepřitahovat pozornost. Bohužel se mu to díky jeho otci nedařilo.
Mladý Halaw konečně spatřil mezi všemi těmi lidmi známou tvář. A to svého dědečka. Ne, že by ho viděl nějak rád, ale díky němu našel matku, která stála po jeho boku a šťastně se na něj usmívala. Když jí spatřil, zamával jí a snažil se vypadat alespoň trochu mužně, když viděl jak je ještě kvůli otcově smrti bledá. Rodina Halawů byla vždycky silná a mladík věděl, že to matka zvládne. Děda slíbil, že se o ní postará. Jestli se jí ale něco stane... Mladý rytíř zatřepal hlavou a vyhnal tu myšlenku z hlavy. Matka to zvládne.
Musela. I když jí připravili o jedno štěstí, jiné mělo brzy přijít, ale to mladík na ryzákovi v zástupu rytířů, který rychle opouštěl město, netušil.
Před branami a ještě hodnou půl míli se na cestě potom povalovaly všemožné druhy květin, které lidé házeli rytířkám, když odjížděli.
Nebyli na cestě víc než tři hodiny a mladík už alespoň stokrát pomyslel na domov a na matku. Jak se asi má? Co dělá? Je v pořádku?
Z myšlenek ho vytrhl mužský hlas vedle něj, který opakoval jeho jméno. Zamrkal a pohlédl na rytíře.
"Promiň jestli tě ruším," usmál se na něj mladík asi tak v jeho věku a mrkl na něj, "a jestli se pletu, ale že ty jsi ten novej?"
Mladík přikývl.
"Hawal nebo tak nějak, že?"
"Halaw," opravil ho mladík. "Rather Halaw."
"Jo, jasně. Já jsem Emile Ubärkeg," představil se rytíř a podal mu přes mezeru mezi koňmi ruku. Rather mu ji stiskl a oba se na sebe zazubili.
"Jak dlouho už jsi u Rytířského Řádu, Rathere?" vyzvídal Emile. Z jeho vystupování, které ho neopustilo po celou cestu a chování, Rather zaznamenal, že je to veselý mladík se smyslem pro humor, který se rád pobaví na účet svých druhů. S Emileem si sedl a během prvních pár hodin na cestě získal cenného přítele a společníka.
"Teď to bude jedenáctý měsíc," odpověděl na Emileho otázku.
"Teprve jedenáct měsíců?" podivil se Emile. "Většinu Rytířů z Řádu ke královské gardě přijmou až tak po třech a více letech oddané služby království. Mě třeba přijali až po čtyřech a půl rocích služby. To jsi se musel teda hodně osvědčit, když tě vzali už po jedenácti měsících. Co jsi dokázal?" Nevysmíval se mu, neoznačoval ho za méněcenného ani ho neshazoval. Jeho otázka byla čistě zvídavá a Halaw v ní cítil i lehký obdiv k hrdinským činům.
Rather se zamyslel a několikrát si přehrával těch jedenáct měsíců, ale nic jiného dostatečně velkého než jeho úkol k přijetí ho nenapadalo. Nakonec pokrčil rameny a usoudil, že to asi bude ono. Byl jediný kdo dokázal Slzu paní Sladkého moře získat, tak to asi bude ono. Nadechl se a vypověděl Emilemu svou cestu na sever do Zrádných hor. Líčení mu zabralo celou dobu než král rozhodl zastavit na oběd. Emile na něj po celou dobu visel očima a hltal každé jeho slovo o boji s paní Sladkého moře. Na konci obdivně hvízdl a ještě když uvazoval koně, zdál se být rozčarovaný. Halaw si nechal nalít polévku a sedl si s Emileem do stínu pod strom, kde uvázali i koně. Rather neustále po očku sledoval korunního prince a když si toho Emile všiml, dloubl do něj loktem, až na sebe Rather málem vylil polévku. Podíval se na přítele.
"Co je?"
"Nevypadá moc šťastně, co myslíš?" řekl Emile a kývl hlavou směrem k princi, který popocházel stranou od ostatních se skloněnou hlavou a špičkou boty odkopával kamínky.
Rather pokrčil rameny. "Je to jeho první výprava. Třeba si představoval něco jiného."
Emile se na něj podíval.
"Co?"
"Tvoje je to taky první výprava. A nevypadáš tak ztraceně jako on," poznamenal Emile.
...možná ne, ale mám pocit, jako bych byl...
"Nebo sis snad taky představoval něco jiného?"
"Ne. Představoval jsme si to přesně takhle. Celý den v sedle nádherného šlechtěného oře, jídlo na široširé louce, slunce nad hlavou a po boku přítele, později možná sluhu, až se budu vracet z vítězné výpravy zpět domů, hlahol trubek a oslavné fanfáry a spousty díků a provolávání mého jména."
"Tady, ale nejsme na válečné výpravě, dost pochybuji, že si na výpravě s diplomatickým cílem vydobiješ slávu, rytíři." Emile se usmál, ale potom jeho výraz zvážněl. Pohlédl princovým směrem a k Halawovi tlumeným hlasem řekl: "Ale víš co? Občas si to taky takhle představuju. Hloupé, viď?
"Vůbec ne."
Do večera, kdy se utábořili u lesa, cesta ubíhala klidně a bez problémů. Jednou potkali nějaké kupce, kteří cestovali na Jih, ale jejich nabízené zboží uctivě odmítli.
Druhý den si Rather s Emileem všimli, že se princ snaží držet od svého otce co možná nejdále a neustále se drží někde ke konci celé výpravy, kde shodou okolností dnes jeli i oni. Princ seděl v sedle se svěšenými rameny a skloněnou hlavou a jeho výraz byl více než nešťastný. Když se princ objevil vedle nich, Rather se v sedle naklonil blíže k němu a tiše se zeptal: "Vaše Výsosti, jste v pořádku?"
Princ sebou trhl a zvedl prudce hlavu. Podíval se zmateně na rytíře a když bylo vidět, že nemá ani potuchy o tom, co mu říkal, zopakoval Rather svou otázku.
"Nevypadáte moc šťastně," dodal Emile.
Princ si nevesel povzdechl. "Abych pravdu řekl, nejsem." Podíval se daleko dopředu na záda svého otce. "Odpočítával jsem každý den než s otcem poprvé pojedu do Märelianu, ale vůbec jsem se na to netěšil." Znovu si povzdechl a ramena mu klesla ještě níž.
"Proč ne, Vaše Výsosti?"
Princ se pousmál. "Nemusíš mě tak oslovovat, rytíři. Nejsem žádná Výsost, tou je můj otec. Říkejte mi Danne." Jeho pohled nabyl výrazu, že by si to moc přál. Evidentně se mu zajídalo, že mu každý u dvora říkal Vaše Výsosti a jeho pravým jménem ho neoslovoval téměř nikdo. Jako by se tak ani nejmenoval. Halaw s ním soucítil a tak přikývl. Princ si rytíře prohlédl a zeptal se: "A jak mám říkat já vám?" Zřejmě ho zájem obou rytířů a normální konverzace potěšili.
"Jmenuji se Rather Halaw, princi," v sedle se uklonil rytíř s rukou přitisknutou na srdci.
"A já Emile Ubärkeg," napodobil Rathera Emile.
Princ přikývl a s radostí se dal s oběma rytíři do řeči. Jelikož princ necvičil moc s mečem ani ho nezajímala lukostřelba, zbraně mu nic neříkaly. Rather s Emileem brzy zjistili, že princ má rád knihy a zabývá se filozofií. To však zase moc neříkalo oběma rytířům. Nebylo pro ně však těžké brzy najít společné téma a to koně. Většinou se bavili o tom, které plemeno se k čemu šlechtí a k čemu je využíváno a k čemu zase ne. Všichni tři mladíci se o těchto ušlechtilých zvířatech dokázali bavit hodiny. Potom k nim ale přiklusal jeden rytíř z královy osobní stráže a vzkázal princi, že si ho jeho otec volá.
V princových očích pohasla veškerá radost a opět se v sedle schoulil jako šedá myš. S chabým úsměvem se omluvil oběma rytířům s tím, že si promluví později a i s rytířem se vzdálil.
Emile se naklonil k Ratherovi. "Nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, když ho král zavolal."
Rather jen pokrčil rameny a sledoval princova vzdalující se záda.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama