Temný úder 1.díl 1/4

22. března 2016 v 19:13 | Avannea |  Temný úder
Nová povídka, jupí :D! No, původně to měla být jednorázovka, ale krapet se to protáhlo, tak jsem to přesunula do kapitolovek :) Aby jste se v tom vyznali: tohle je první díl, který jsem kvůli délce musela rozdělit na čtyři části ;)



* * *
Proplétala se uličkami nočního města, které tvořily spletitou síť, ve které mohl člověk snadno zabloudit, když je neznal. Ale ona je znala. Vyrostla v nich. Cestu by našla i poslepu a v šeru, které v ulicích díky hořícím lampám vládlo, to pro ní nebyl žádný problém. Dávala si pozor, aby jí nikdo nezahlédl; využívala stinné výklenky jako skrýše a se svou černou zbrojí se znakem černé růže na prsou se stíny dokonale splynula, takže když kolem ní prošel někdo z opozdilců, kteří mířili buďto domů nebo do hospody, nevšiml si jí.
Vykoukla zpoza rohu, pravou rukou zkontrolovala dýku, která jí pod pláštěm visela u levého boku, i když věděla, že jí tam má. Pod pláštěm měla ještě dvě u druhého boku, jednu v pouzdře na stehně a další zastrčenou v botě. Na zádech měla křížem přepásané dva meče, jejichž jílce jí mírně vykukovaly nad ramena. Napůl skrytá v úzké postranní uličce, která byla mimochodem slepá, sledovala prostorné nádvoří před chrámem. Náměstí dokola obíhaly arkády tvořené nádherně zdobenými sloupy. Naproti její uličce byla ještě jedna, která narušovala pravidelnou řadu sloupů a která vedla do Dolní ulice a potom dál až k dokům. Uprostřed náměstí mu dominovala fontána, ve které tiše bublala voda. Touhle dobou tu většinou bylo prázdno, ale dnes ne. Dnes se v chrámu konala půlnoční bohoslužba. Mniši ve splývavých rouších světle hnědé barvy s kutnami na hlavách, které zakrývaly jejich tváře, se procházeli po terakotě a tiše spolu hovořili. Nevěděla o čem se baví, jejich šepot k ní nedolehl, a vlastně jí to ani nezajímalo. Bystrým zrakem zkontrolovala střechy nad arkádami a potom střechu samotného chrámu. Přes velkou rozetu prosvítalo slabé žluté světlo, takže poznala, že se v chrámu svítí. Výborně, pomyslela si. Mniši se už chystali na bohoslužbu. Pár z těch, kteří byli na náměstí se uchýlili dovnitř chrámu, ale někteří ještě zůstávali. Znovu pohlédla na střechy kolem náměstí a tentokrát konečně spatřila to, na co čekala.
Na střechách se za komíny skrývali muži v černých zbrojích. Stejných jako byla ta její. Někteří měli tasené meče, jiní si připravovali luky. Čekali na rozkaz. Ten měl přijít od ní. Přelétla pohledem mnichy na náměstí. Ještě si jich nevšimli. Spokojeně se usmála a její pohled vystoupal o něco výš na střechu chrámu. To byl její cíl. Zacouvala do uličky a rozhlédla se. Kamenná zeď byla na většině místech hladká a spáry pečlivě zarovnané. Vydala se pomalu kolem zdi a rukou kontrolovala její povrch. Až konečně někde ke konci uličky ucítila pod prsty hrubé kameny a mezery ve spárech mezi nimi. Zlověstně se usmála. Postavila se ke stěně, vsunula konečky prstů mezi kameny a vytáhla se nahoru. Šplhala dál a i když zeď měla něco kolem čtyř a půl metru, ona jí hladce zdolala za pár sekund.
Vyšvihla se nahoru a tiše v přidřepu přistála na úzké římse. Pohlédla na druhou stranu zdi do druhé uličky. Byla prázdná. Postavila se a rozeběhla se po římse směrem k náměstí. Pár metrů před koncem se zastavila a přeskočila na střechu nad arkádou. Přikrčila se a postupovala dál. Schovávala se za komíny a každých pár kroků kontrolovala mnichy na náměstí pod sebou. Když se dostala na konec střechy, schovala se za komínem a vykoukla dolů na náměstí. Mniši dál nerušeně pokračovali v rozhovorech, aniž by si jí všimli. Podívala se na protější střechu, kde čekali její muži a napodobila zahoukání sovy. Muži rázem zpozorněli a ten nejvyšší z nich se rozhlédl po střechách. Znovu zahoukala a on si jí všiml. Otočil se a zašeptal něco ostatním. Stáhli se víc do stínů a čekali.
Znovu zkontrolovala náměstí. Stále více mnichů se vracelo do chrámu. Otočila se k jeho střeše. Dělila jí od ní asi metr a půl široká ulička s několika obchůdky. Touhle hodinou už naštěstí byla prázdná. Trochu se vrátila, aby měla dostatečně dlouhou dráhu na rozběh. Rozeběhla se a v pravý čas skočila. Tiše dopadla na střechu chrámu a ihned se skrčila za nejbližší věžičkou.

* * *
Vyšel z chrámu a vzhlédl k obloze. Bylo poseté tisíci hvězdami a bylo vidět dokonce i Illiino oko -bohyně života a míru. Odvrátil pohled od fialového oparu a rozhlédl se po náměstí. Několik mnichů se ještě stále drželo venku a ve skupinkách vedli tiché rozhovory. Vykročil ke kašně, kde stál jeho přítel. Pozdravil se s ním a brzy se oba ponořili do rozhovoru. Mluvili šeptem, všude vládlo zbožné ticho, před blížící se bohoslužbou se všichni chovali nanejvýš uctivě a nikdo nepromluvil hlasitěji než bylo přípustné.
A jak si tak povídal se svým přítelem, uslyšel zahoukání sovy. A potom znovu. Přišlo mu to zvláštní. Ano, za městem sice byl hned za hradbami les a sovy tam žily, ale ještě nikdy je neslyšel tak blízko... Pohled mu sám od sebe zabloudil do stínů mezi sloupy, které se táhly po obvodu celého náměstí a... zdálo se mu to nebo na střeše spatřil stín? Zaměřil se na to místo, ale nic neviděl. Byl by přísahal, že se tam něco pohnulo. Možná to byla jenom kočka. Nechal to být a dál se věnoval rozhovoru.

* * *
Zklidnila divoký tlukot svého srdce a zaměřila se na věžičky, parapety, římsy, výklenky, chrliče, okna a další možné cesty po střeše chrámu, které před sebou měla. Když se obeznámila se svými možnostmi, na chvíli se zamyslela. Mohla jít třemi cestami, aby se dostala na druhou stranu střechy, kde, jak věděla, byl balkón. Buďto mohla celou střechu obejít, ale to byla nejdelší cesta a vedla vlastně jenom po úzké římse, která se táhla po obvodu celé střechy a parapety oken. Nebo mohla jít přes hřbet střechy, čímž by se na druhou stranu dostala za chviličku, ale musela by se dostat nějak nahoru po hladkém povrchu, ze kterého střecha byla. Ani pořádně netušila, co je to za materiál, ale už jednou se sním setkala a věděla, že podrážka po něm při příliš velkém úhlu klouže stejně dobře jako rozehřáté máslo po pánvičce. A poslední třetí možnost byla obejít střechu zepředu. Musela by obejít několik věžiček, potom se udržet na římse a nakonec se nepozorovaně dostat přes rozetu a po římse na druhou stranu. Neměla moc času na rozmýšlení.
Zvedla se, stále schovaná za věžičkou zkontrolovala mnichy na náměstí - byli už skoro pryč - a vyrazila. Rozhodla se pro třetí možnost. Obešla dvě věžičky, které jí sloužily jako skrýš a přelezla obrovského chrliče. Na jeho druhé straně se přikrčila a rukou se přidržela okraje jeho rozevřené tlamy s obrovskými kamennými tesáky, které hrozivě cenil na protější budovy. Byla tak vysoko, že mohla přes jejich střechy zahlédnout v měsíčním světle třpytící se hladinu Deadlenského moře a část přístavu. Výhled to byl úžasný a to byl také jeden z důvodů, proč lezení po střechách milovala. Ona tu dnes ale nebyla kvůli výhledu. Měla tu práci a musela jí stihnout do pár minut. Potom už bude pozdě.
Římsa, kterou musela zdolat, byla opravdu žalostně úzká. Nebyla ani tak široká jako chodidlo. Měla jedinou možnost, jak se dostat k rozetě - přeručkovat. Pustila se tlamy chrliče a sedla si na okraj střechy. Chytila se rukama tenkého plechu a doufala, že jí udrží. Pomalu se spustila a zůstala viset ve vzduchu asi dvanáct metrů nad terakotovou dlažbou. Zatínala prsty a modlila se, aby jí na úzké římse nesklouzly. Začala pomalu ručkovat k rozetě. Plech byl sice už starý, ale nevydával téměř žádný zvuk.
Vyhoupla se k vitrážovému oknu, které bylo nejméně čtyřikrát vyšší než ona a stejně tak široké, přitiskla se k jedné straně a potichu si oddechla. Žádný z mnichů si jí naštěstí nevšiml. Využila té chvíle, kdy se zády opírala o výklenek, do kterého byla rozeta vložena, aby nakoukla dovnitř. Přes barevná sklíčka se jí vnitřek chrámu sice jevil poněkud rozostřeně a nejasně, přesto dokázala rozeznat dvě řady dřevěných lavic, mezi kterými se táhl dlouhý červený koberec. Na jeho konci byla katedra s oltářem, kterou lemovalo šest soch - z každé strany tři - v nadživotní velikosti, které znázorňovaly jednotlivé bohy. Bohužel nedokázala rozeznat jejich obličeje. V lavicích se usazovali mniši, zbývalo už jen pár volných míst. Všude hořely svíce i malé svíčky a zalívaly chrám příjemným teplým žlutým světlem. Přejela pohledem horní balkóny chrámu, ke kterým vedly od oltáře dřevěné schody. Byly plné stojících mnichů ve světle hnědých rouších, kteří se opírali o zábradlí a zaujatě sledovali mnicha, který byl oděn do roucha tmavě zelené barvy a s malou, byť tlustou knížečkou v rukách se blížil k oltáři. Ihned ho poznala. Byl hlavním představitelem a správcem tohoto chrámu Svaté šestky - šesti bohů, které znázorňovaly sochy. Podívala se na náměstí, které bylo prázdné a potom zpátky do chrámu. Mnich v zeleném rouchu se chystal začít odříkávat modlitbu a zahájit tak bohoslužbu. Musela si pospíšit, moc času už jim nezbývalo. Od mnichů stojících na balkóně, přelétla pohledem na druhou stranu, kde do prostoru vybíhal další balkón, tentokrát ale prázdný. Nevedly na něj žádné schody, jenom jedny dveře, zatažené těžkým zeleným závěsem, ze střechy. A právě ten balkón byl její cíl. Odlepila se od stěny výklenku a přešla před rozetou. Na druhé straně se opět spustila na úzkou římsu a přeručkovala na druhou stranu, kde se vyhoupla na chrlič, který následně bez sebemenších potíží přelezla.
Bezpečně dopadla na rovnou střechu, seskočila na zábradlí a potom dolů na další plošinu, odkud už viděla ony dveře na balkón. Přitiskla se ke zdi, přiložila si ruce k ústům a napodobila další zvířecí zvuk, kterým dala svým mužům, kteří čekali skrytí na střechách nad arkádami, znamení.

* * *
Krčil se ve stínech, společně s padesátkou dalších můžu, kteří byli ukryti za komíny střech nad arkádami, které kolem dokola obíhaly náměstí. To se pomalu vylidňovalo. Sledoval, jak stále víc a víc mnichů vchází do chrámu, odkud už dneska nevyjdou. Smutně se usmál. Zaslechl napodobeninu zvířecího zvuku. Signál. Pohledem zabloudil na střechu chrámu, kde spatřil ji. Dokázala to. Dal tichý povel ostatním a všichni se jako stíny, které se míhaly mezi střechami, přesunuli k balkónu. On šel jako poslední. Dopadl ladně na okraj zábradlí a seskočil bezhlučně dolů. Černý plášť za ním tiše zavlál a zavlnil se mu kolem nohou. Přitiskl se vedle dveří naproti ní a nakoukl mezerou v závěsu dovnitř. Zvažoval situaci a jejich možnosti, zatímco se ostatní rozmisťovali. Pohlédl na tu, která je vedla a čekal, až se na něj otočí. Když se jejich pohledy setkaly, pozvedl obočí. Netušil, zda si toho ve tmě všimla, ale ona jen pomalu zavrtěla hlavou a kývla směrem k oltáři, kde stál správce chrámu, který právě pozvedl ruce nad hlavu a začal pohybovat rty. Jeho slova však nezaslechli. Pro případ, že by jí nerozuměl, na mnicha ukázala a potom si rukou v rukavici přejela po krku na znamení smrti. Pochopil. Přikývl a sáhl po klice. Neotevřel však. Čekal. Sledoval jí, ona sledovala mnicha u oltáře. Nakonec přikývla a on rychle pootevřel. Vydalo to tiché cvaknutí a do chrámu zavanul noční vzduch. Nikdo z mnichů však neodtrhl zrak od oltáře. Zabijáci schovaní na střeše teď mohli zaslechnout jeho slova.
"... vzdáváme jim hold a pějeme slávu na jejich jména. Svatá Illino, svatá Trude, svatý Viwelli,..." vyjmenovával jména všech šesti hlavních bohů a ještě několika menších bůžků a jeho slova se nesla jako několikanásobná ozvěna celou lodí chrámu.
Žena v černé zbroji s černou růží na prsou pozvedla ruku v rukavici a když mnich začal recitovat druhý odstavec z třetí kapitoly z knížečky před sebou, mávla jí směrem do chrámu.
Otevřel na její znamení dveře a nechal její muže aby se jako stíny vplížili dovnitř. Schovali se za sloupy a ve výklencích tak rychle, že si jich žádný mnich nevšiml. On zmizel za závěsem hned po nich. Ona šla jako poslední a zavřela za sebou tiše balkónové dveře. Dnes je již nepoužije. Nikdy nechodila stejnou cestou dvakrát. Jedno z prvních pěti pravidel, kterými se řídila. Odhrnula závěs a vplula do výklenku k veliteli svých mužů.

* * *
"Jaký je plán?" zeptal se jí šeptem. Výklenek byl malý a když se nadechl, dotkl se hrudníkem letmo jejího. Bylo mu to malinko nepříjemné, ale nezdálo se, že by to bylo to, s čím si dělala starosti ona. Vykukovala z výklenku a hodnotila situaci.
"Vždyť jsme si ho procházeli, než jsme vyrazili. Pracovali jsme na tom přes dva měsíce, neříkej, že jsi to teď všechno zapomněl," zamračila se. Znal jí ještě když se uměla usmívat - a že se usmívala často a krásně. Dnes byl její úsměv hodně vzácný a on dělal vše pro to, aby si vysloužil alespoň letmé pozvednutí koutků.
"Ne," odpověděl. "Ale s takovýmhle počtem jsme nepočítali. Je to -"
Přerušila ho zvednutím ruky. Podívala se na něj, potom se znovu mírně vyklonila, přelétla pohledem mnichy v chrámu a nakonec skončila pohledem opět na něm. "Máš pravdu, ale není to nic, co by nás zastavilo." Řeč hlavního správce se změnila. Poznala, že nyní předčítá z velké knihy starou pověst o zrodu velké Šestky. Znala jí. Znal jí snad každý, byl to základní kámen víry. Zaposlouchala se do jeho slov a na chvíli zapomněla kde je a proč tu je. Na chvíli byla zase malé, nevinné, osmileté děvčátko. Zaplavily jí vzpomínky.

* * *
Vzpomínka 1.
Běžela pod velkými zelenými korunami, listí jí šustilo nad hlavou a houpalo se vesele ve větru, jak se pod ním proháněl letní vánek. Vzduch byl teplý a těžký, visel v něm pach vody. V dálce se začínaly kupit černé mraky, hrozící bouřkou. Běžela a smála se. Bosými chodidly šťastně ťapkala po vyhřáté trávě, která se jí otírala o kotníky. Snažil se jí chytit. Nebyl víc jak o dva roky starší než ona, přesto byl docela malý a ostatní kluci na hradě se mu kvůli tomu smáli. Proto se jich stranil. Nedivila se, proč tráví většinu času raději s ní, než se svými vrstevníky. Patřil ke královské stráži, nebo k ní tedy za pár let patřit bude.
Vykřikla a rozesmála se na celé kolo, když jí zezadu chytil kolem pasu a zvedl do vzduchu. Kopala nohama ve vzduchu a svíjela se mu v náručí. Snažila se mu vymanit, ale jeho stisk byl silný. Nechtěl jí však ublížit a tak jí zase opatrně postavil na zem a pustil jí. Otočila se k němu a dala si ruce v bok. Byl o hlavu vyšší a tak musela zaklonit hlavu, když se na něho dívala.
"Dobře, chytil jsi mě," usmála se. "Jsem na řadě. Běž se schovat," pobídla ho a otočila se ke kmeni stromu, o který se opřela a zavřela oči. Začala odříkávat dětskou říkanku. Ta měla pět slok během kterých se měl čas schovat.


Jedna kočka mourovatá,
synek křičí tá - ta,


Druhá kočka zlatooká,
vrána dělá krá - krá,


Třetí kočka bez ocásku,
kluci, holky, na pomlázku,


Čtvrtá kočka, celá bílá,
na pasece tančí víla,


Pátá kočka, kulí očka,
všechny kočky, koťata,
že já to vím, že je vidím,
kde se která schovává!


Otočila se a se smíchem se rozeběhla zahradou. Hledala. U každého keře si přidřepla a nakukovala pod něj, každý strom několikrát obcházela z obou stran. Zahrada byla obrovská, mohl se schovat kdekoli, ale ona věděla, že před ní nemá šanci být ukrytý dlouho. V hledání byla dobrá. Vždycky ho dokázala najít do deseti minut, zatímco on jí hledal někdy i půl hodinu, než si začal dělat starosti, jestli tam vůbec je. Usmála se. Támhle! V nedalekém křoví zahlédla mezi větvemi prosvítat jeho modrou košili.
"Vidím tě!" vykřikla a když se křoví pohnulo, hlasitě se rozesmála. Vylezl a oba se rozeběhli zpět ke stromu, kde odříkávala říkanku. Byla tam první. Celá udýchaná se k němu otočila a rozesmála se. Smál se s ní a v tu chvíli bylo všechno perfektní. Ale potom se všechno změnilo. V ten den, v ten okamžik, se změnil celý její život.
V dálce zahřmělo.
Děti se přestaly smát.
"Měli bychom se vrátit," pobídl jí na jednu cestu, vedoucí zpět k hradu a společně se po ní vydali. Nebyli ale ještě ani v půlce cesty domů, když se z hradu ozval poplašný ryk trubek. Dívenka se lekla a zalapala po dechu. Rozeběhla se s kamarádem v patách k nejbližší bráně.
U brány pobíhali vojáci a jejich velitelé, křičeli rozkazy a volali na své druhy. Všude bylo najednou moc lidí.
Venku se zablesklo a zahřmělo. Spustil se prudký déšť.
Než stihli k bráně doběhnout, byli promočení.
"Rychle!! K hlavní bráně!!" slyšela v té změti hlasů a zvuků. A: "Držte brány!!" Někdo volal: "Posily!! Pošlete pro posily!!"
Dívenka přiběhla k jednomu z vojáků a ze své výšky ho zatahala za zbroj. Překvapeně na ní shlédl.
"Co se děje?" zeptala se s rozšířenými zorničkami, ale pevným hlasem.
"Útočí na nás, ale nebojte se, máme přesilu. Měla byste se, ale schovat." Podíval se na hocha, který přiběhl s dívenkou. "Hej, ty! Jo ty, chlapče. Ty jsi ten kluk od stráží, co?" Mladík přikývl a trochu vypjal hruď. "Dobře. Odveď jí odtud. Honem! Dostaň jí do bezpečí." Postrčil dívku k němu a rozeběhl se chodbou pryč.
"Pojď." Popadl jí za ruku a vyběhl s ní zpět do zahrady, do deště. Když si uvědomil, že jí drží, pustil jí, ale nezastavili se. Byla mu v patách. Za běhu otočila hlavu k hlavní bráně, která byla z této části zahrady docela špatně vidět a déšť na viditelnosti rozhodně nepřidával, ale zahlédla malá světýlka, létající vzduchem. Zápalné šípy. Neviděla kolik je útočníků, ale ten voják přeci říkal, že mají přesilu. Tak proč má strach?
Obě děti zaběhly do podzemního úkrytu, který se v zahradě nacházel. Schoulily se vedle sebe v temném prostoru - neměly čím zapálit pochodně - a čekaly.
Po hodině a něco - i když jim to oběma připadalo o hodně víc - bylo konečně po všem. Vojáci nepřátele skutečně zahnali. Zbyla po nich jenom trochu poničená hlavní brána a pár vyhořelých šípů, zapíchaných v tvrdém dřevě. Když obě děti z úkrytu vyzvedával jeden sluha, dívenka se ani nenechala prohlédnout a běžela hned do hradu. Namířila si to přímo nahoru, do nejvyšších komnat. Proběhla kolem spousty stejných dveří a vpadla do těch skoro až na konci chodby.
Místnost za nimi byla obrovská. Dominovala jí velká postel s nebesy a načechraným, sladce vonícím povlečením. Na posteli seděla žena v béžových šatech, dlouhých až na zem. Šaty nebyly nijak moc zdobené, jenom kolem pasu byl jemný pás nepravých perliček.
Žena se otočila ke dveřím, hnědé kadeře se jí zavlnily kolem obličeje, který se rázem ze smutné masky roztáhl do širokého úsměvu.
"Mamí!" vypískla holčička a vrhla se jí do náruče. Zpoza velké knihovny najednou vyšel statný muž, stále ještě ve zbroji.
"Tatí!" Holčička se zaradovala, že jsou oba její rodiče v pořádku. Opět byla šťastná. Když se její matka ujistila, že není zraněná, konečně se úplně uklidnila.
Jenže i když se povedlo útočníky zahnat a oni byli v bezpečí, všechno v pořádku rozhodně nebylo.
Večer, před večeří, když jí matka upravovala vlasy, řekla dceři, kdo je vlastně napadl.
"Byli to muži krále Asifa." odmlčela se a mlčela dlouho. Přitom neustále rozčesávala dívence vlasy před velkým zrcadlem, smotávala je do různých účesů, znovu je rozplétala, rozčesávala a splétala. Jako by se nemohla rozhodnout, který účes má dcerce udělat. Dívenka pochopila, že se stalo něco víc, než jen, že na ně někdo zaútočil a mlčela. Čekala až jí to matka řekne sama.
"Asif nám chce vyhlásit válku. Tvůj otec a já jsme se rozhodli udělat to, co je správné. Ještě dnes pošlu Asifovi dopis, ve kterém nabídneme tvojí ruku jako možnost příměří mezi oběma našimi královstvími."
Dívenka semkla rty do tenké čáry a zarytě mlčela. Bůh ví, co se tomu osmiletému děvčátku honilo hlavou, když se dozvědělo, že je vlastně jen jakýmsi předmětem k urovnávání válek, za které ani nemůže. Královna dál česala dcerce vlasy a též mlčela. Ticho se prodlužovalo, až to žena nevydržela a povzdechla si.
"Tak řekni něco, zlatíčko."
Ale dívenka neřekla nic.

Další část
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 25. března 2016 v 11:54 | Reagovat

Zdá se mi to pořád nějaké dlouhé xD
Nejvíc se mi z téhle části líbila vzpomínka, byla asi nejzajímavější...

2 Avannea Avannea | Web | 25. března 2016 v 12:22 | Reagovat

[1]: Je to dlouhé xD Delší než obvykle zveřejňuji, ale nechtěla jsem to rozkouskovávat na X částí, zvlášť když je to trochu jinak rozdělené, než ostatní povídky.
Za komentář děkuji, potěší každá reakce :)

3 ichi ichi | E-mail | Web | 30. března 2016 v 18:07 | Reagovat

Je to skvělý! Fakt jsem se začetla a všechno jsem si dovedla dobře představit. Hrozně se mi líbí, jak popisuješ okolí, reakce postav, prostě všechno! Fakt se ti to moc povedlo. :-D
(Jo a ta básnička je hrozně roztomilá. :3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama