Temný úder 1.díl 2/4

28. března 2016 v 6:00 | Avannea |  Temný úder
Tak, koukám, že se mi to nějak prodlužuje xD Nejdříve má povídka mít dva díly, první rozdělený na dvě části, potom na tři, ale nakonec jsou z toho části čtyři ;D Trochu jsem se rozepsala a bohužel ten článek není nafukovací :D :D
Doufám, že se na pokračování těšíte a jako vždy přeji příjemné čtení.



***
Vzpomínka 2.
Roky plynuly, princezna rostla a dospívala. A někde na druhém konci země v jiném království rostl a dospíval syn krále Asifa. Nikdy ho neviděla. V očích šlechtičen a dvorních dam to prý byl urostlý, velmi pohledný mladík. Ale jaký byl doopravdy? Jak vypadal? Jak se choval?
Byla ve svých komnatách a nechávala kolem sebe kroužit služebné, které jí navlékaly do šatů a šperků. Sice jim řekla, aby to nepřeháněly, dokonce se rozhodla, že si žádné šperky nevezme, ale dle etikety musela mít alespoň decentní ozdobení hlavy a krku. Nechala tedy služebné dělat svou práci a hřála se před zrcadlem v paprscích slunce, které do pokoje pronikaly velkým oknem. Sledovala svůj odraz v zrcadle a přemýšlela nad tím co jí čeká. Princ měl přijet už dnes. Měl tu pobýt přinejmenším týden a pak se měla konat svatba. Věděla, že je její povinností, vzít si ho, ale...
Povzdechla si a služka, která jí právě připínala náhrdelník se zarazila.
"Promiňte, paní, je to špatně?" Vyložila si princeznino povzdechnutí, jako nespokojnost se šperkem. "Chtěla byste raději ten se smaragdem? Nebo růžencem?"
"Ne," odmítla dívka potichu a dost sklesle na to, aby služka pochopila, že nemá na řeči o módě náladu. Dívka jí tedy zapnula náhrdelník a když bylo vše hotové, služebné se z jejích komnat vytratily. Konečně.
Přešla k posteli a posadila se na měkkou matraci. Jaké to bude? Kladla si další otázky a ani na jednu nenašla odpověď. Potily se jí ruce a to nikdo ještě nepřijel.
Později odpoledne však všechno vypuklo. Před hradem zastavil kočár. Měl trochu zpoždění vzhledem k tomu, že se musel prodrat shromážděným davem ve městě. Lidé jásali a provolávali slávu.
Stála u okna ve své komnatě a shlížela na ten průvod jezdců. Ušklíbla se. Je princ v tom až přespříliš honosně vyzdobeném kočáře? V tu chvíli se jí do mysli vkradla předtucha, že to bude rozmazlený kluk, kterému krapet prší do nosu. Ale když kočár zajel na nádvoří a zastavil, přistoupil k němu jeden z vojáků a otevřel, dívka zatajila dech. Čekala prince ve zdobeném kabátci s bílým kapesníčkem u úst, který ohrnuje nos, protože koňské stáje smrdí hnojem. Místo toho z kočáru vystoupila postarší žena v překrásných brokátových šatech a vřele se usmívala. Co to má být? Podivila se princezna. Dámská návštěva? Nebo jí někdo zapomněl říct, že princ je vlastně žena? Nad tou představou se musela pousmát. Ze skupinky stráží se oddělil jeden kůň s jezdcem. Jezdec seskočil a políbil ženu na ruku. Něco jí pravděpodobně řekl, protože se na něj mile usmála a přikývla. Potom se rozhlédla po hradních oknech. Princezna uhnula a schovala se za okno, aby jí náhodou nezahlédla. Měla by být tam dole a vítat je, ale na tohle prostě neměla žaludek. Někdo zaklepal na dveře a ona málem vylítla z kůže. Bezděčně si přejela rukou po stažených vlasech - toho zlozvyku se nikdy nezbavila.
"Dále!" zvolala a poodstoupila od okna.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil kapitán stráží. I když uplynulo mnoho let a on dospěl a zmužněl, stále v něm viděla toho mladíka, se kterým si hrávala v zahradě na schovávanou.
Uklidnila splašený tlukot svého srdce a pokusila se vypadat důstojně, ale cítila jak začíná rudnout, když si všiml, jak se odtočila od okna.
Podle protokolu se jí uklonil. "Neměla by jsi být tam dole?"
Podívala se na nádvoří, odkud zmizel jak kočár, tak všichni ostatní. Povzdechla si. "Byl jsi tam?"
Přikývl.
Podívala se na něj a zvedla tázavě obočí.
Usmál se. "Ptáš se mě, jestli jsem ho viděl."
"Jaký je?"
"Proč se nejdeš podívat sama." Nabídl jí rámě a čekal, než se odhodlala k němu vykročit a přijmout ho. Společně se vydali dolů do přijímacího sálu, kde se měla s princem a jeho rodinou, která ho nečekaně doprovázela, setkat. Nebo tedy alespoň s jeho matkou.
Nakonec se nestačila divit. Princ byl úplně jiný, než jak si myslela. Měl krátké, hnědé, skoro až černé vlasy, zelené oči a ostře řezané rysy. I pod jezdeckou košilí byly vidět jeho vypracované svaly. Poznala v něm jezdce, který se oddělil od ostatních, aby se pozdravil s matkou. Královna seděla na pohovce s její matkou a obě se o něčem zaujatě bavily.
"Zdravím vás, princezno." Princ se uklonil, vzal jí něžně za ruku a políbil jí na její hřbet. "Hodně mi o vás vyprávěli."
Dívka se konečně rozpomněla na svoje dobré vychování a vysekla poklonku. "Též mě těší se s vámi shledat, vaše výsosti. I mně o vás hodně vyprávěli."
"Doufám, že jen samé dobré věci," usmál se.
Přinutila se k úsměvu a vymluvila se tak z odpovědi.
Celý den potom proběhl jaksi v seznamovací formě. Před večeří se princezna s princem šli projít do zahrady. Nechtěla, ale donutila jí k tomu matka. Říkala, že je to v jejím zájmu, aby se s princem co nejlépe poznala. Měla by s ním tedy trávit co nejvíce času. Ta představa se jí nelíbila. I když nebyl namyšlený, ani se nijak nevychloubal, nechtěla se za něj vdát. Možná v tom velkou roli hrál prostě jenom její dívčí sen, že se někdy najde pravá láska. Když se konečně přiblížil čas večeře, odešla do svých komnat, vděčná, že může být chvilku sama. Představa, že jí ale brzy bude znovu obklopovat spousta lidí a hluku, jí stahovala žaludek. Omluvila se proto z večeře a strávila ten čas raději ve své komnatě ponořená v knize.
Po večeři za ní přišel otec.
"Dcerko," oslovil jí. "Já... ehm... nebyla jsi u večeře. Tvoje matka říkala, že ti třeba není dobře..."
"Jsem v pořádku, tati," přerušila ho tiše.
"Dobře. Děje se tedy něco jiného?"
Dívka chvíli mlčela. "Nevezmu si ho," řekla nakonec.
Její otec se zamračil. "Je to tvoje povinnost."
"Nevdám se za něj," zopakovala o něco ostřeji.
"Musíš jí dostát," pokračoval jako by jí neslyšel. "Víš přece, že nám jinak Asif vyhlásí válku. Je to -"
"Ty mě neposloucháš!" Prudce se k němu otočila a snažila se zklidnit svoje prudké oddechování.
"Nezvyšuj hlas, to se na královskou dceru nehodí," napomenul jí.
"Ne! To je pořád dokola! Jako královská dcera musíš tohle, jako princezna musíš támhleto. Na princeznu se tohle nesluší, tohle nesluší. Tohle nesmíš, támhleto nemůžeš. Tati, já se chci rozhodnout sama. Nemůžete mi věčně diktovat život. Nemůžete mě nutit!"
"Teď mě poslouchej!!" zahřímal král, až se zachvěly tabulky v oknech. Hrklo v ní. Pár dlouhými kroky stál těsně u ní. Tyčil se nad ní o hlavu a půl a jeho rozhněvaný obličej jí připadal jako obličej nějakého démona. "Ty se vdáš!! Vezmeš si prince Rhena, dodržíš naše slovo a zachováš příměří v téhle zemi!! Svými bláhovostmi neohrozíš tenhle lid!! Pamatuj si, že svoje přání a sny, nesmíš nikdy stavět před svoje povinnosti! Jako budoucí královně se ti to bude hodit."
Zuřil. Nechtěla ho rozzlobit ještě víc, ale v tomhle s ním prostě souhlasit nemohla. Narovnala se do plné své výšky.
"Nebudu královnou," řekla potichu, ale vzdorovitě.
"Budeš. Nedovolím aby jsi ohrozila tohle království. Mělo by ti jít především o blaho lidí v něm. Přemýšlej o tom." Otočil se a odcházel. Ve dveřích se ještě otočil. "A aby jsi věděla, že každý chybný krok v životě vladaře má své následky, svatba se přesouvá o týden dopředu."
Dveře se za ním zavřely a ona tam zůstala stát, bílá jako křída. Cože?!! O týden?! To znamenalo... to znamenalo, že se měla vdávat už pozítří. Ne. Zavrtěla prudce hlavou - vzdorně i aby si jí pročistila. Tohle nedovolí. Nepřinutí jí. Ať jí otec třeba vydědí, ona se nevdá.
Přešla komnatu, prudce otevřela skříň a začala vyhazovat ven drahé honosné šaty. Přistávaly na zemi na jedné neúhledné hromadě, zmuchlané a pomačkané. Nevšímala si toho. Z hloubi skříně konečně vyhrabala kožené úzké kalhoty a halenu, oboje v černé barvě a tyhle dva kusy oblečení pečlivě rozložila na postel. Prohlédla si je. Kdysi je koupila na Podzimních trzích při slavnostech. Neslušelo se, aby princezna měla v šatníku něco takového, proto je schovávala až úplně vzadu po boku oblečení, které skoro nenosila. Nikdo je tedy nemohl najít. Usmála se. Už dlouho je na sobě neměla, zda-li jí ještě budou? Nezbývá jí než je vyzkoušet. Sáhla po haleně, přidržela si jí před sebou a otočila se k zrcadlu. Potom jí položila zpět a sáhla si na záda na šněrování šatů.
V tom někdo zaklepal na dveře.
Trhla sebou. Rozbušilo se jí srdce. Odskočila od zrcadla, rychle pohlédla na rozložené kalhoty a halenu na posteli a na neúhlednou hromadu šatů na zemi. Přiskočila k posteli, popadla kalhoty s halenou a strčila je pod přikrývky. Zaklepání se ozvalo znovu. Vzala do náruče hromadu šatů ze země a ledabyle je hodila do skříně. Rychle skříň zavřela, než se šaty stihly vyvalit zase ven. Oddechla si, narovnala se a konečně příchozího pozvala dál.
Do místnosti vstoupil kapitán stráží - její dobrý kamarád - a dle protokolu se jí uklonil.
"Jsme tu jen my dva," špitla potichu. Přikývl. Zavřel dveře a došel až k ní. Dodržoval mezi nimi však uctivou vzdálenost. Hleděl na ní se starostmi. Přepadl jí strach, že se něco stalo.
"J-je všechno v pořádku?" zeptala se.
"Mám na tebe dávat pozor," řekl.
Zamračila se. "Poslal tě otec," zkonstatovala a založila si ruce na prsou. "Máš mě hlídat."
Neodpověděl, což znamenalo, že se strefila.
"Takže co? Budeš mě odteď pronásledovat na každém kroku?"
"Nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Co jsi vlastně udělala?"
Přehnaně si povzdechla a on se pousmál. V očích mu zajiskřilo. "Jde o tu svatbu." Nebyla to otázka, spíše konstatování.
"Trochu jsme si s otcem vyměňovali názory." Pokrčila rameny. "Takže... budeš tady stát celou noc, nebo se můžu umýt a jít spát?" probodla ho hravým pohledem.
Zrudl. Přešlápl z nohy na nohu a podrbal se nervózně na hlavě.
Rozesmála se. Vypadal opravdu vtipně.
"Tak běž!" Vystrčila ho přede dveře a šla se nachystat do postele.

Druhý den proběhl stejně jako předešlý. Opět trávila většinu času s princem. Kapitán stráže jí byl neustále v patách, nechával však oběma královským potomkům dostatek soukromí. Ne, že by ho bylo třeba, princezna se uchýlila pouze ke skoupým odpovědím a sama rozhovor nijak nerozváděla. Když čas, který měla s princem trávit konečně vypršel, odebrala se zpět do svých komnat, kde strávila zbytek dne. Opět nešla na večeři, nechala si jídlo přinést.
Stál u postele, opíral se o vysokou nohu, která nesla nebesa a sledoval jí při večeři. Několikrát se na něj koutkem oka podívala. Když z ní stále nespouštěl oči, odložila příbor a zeptala se: "Co je?"
"Jak to s princem jde?" zeptal se místo odpovědi.
"Nezačínej s tím. Víš, že si ho nevezmu."
"Musíš."
"Už mám po krk toho, jak mi všichni říkají co musím!" vyjela na něj.
Po její nečekané reakci překvapeně pozvedl obočí.
Povzdechla si. "Promiň." Vstala a přešla k oknu. Shlédla na prázdné nádvoří. Na obloze klidně zářily hvězdy a velký kulatý měsíc. Znovu si povzdechla. Bojovala s touhou říct mu o svém plánu, se kterým si pohrávala už delší dobu, ale teprve předevčírem otec ztvrdil její rozhodnutí. Byli přátelé už dlouho, přesto váhala.
Najednou stál přímo za ní. S doširoka rozevřenýma očima a prudce bušícím srdcem se k němu otočila. Sukně jejích šatů se jí zavlnila kolem nohou a otřela se mu o nohavice.
Všiml si šibalské jiskřičky v jejích očích a koutky mu zacukaly. "Máš v plánu něco co není zrovna dvakrát v souladu se zákonem, že?" Pozvedl obočí a sledoval jak se její výraz pomalu mění.
Užasle na něj hleděla. Teď už nebylo cesty zpět. Kdyby se z toho pokusila vykroutit, poznal by to a ona mu nechtěla lhát. Potřebovala mu věřit. Potřebovala někoho o koho se může opřít, na koho se může spolehnout. Usmála se.
"Pomůžeš mi?" zeptala se ho a aniž by čekala na jeho odpověď, proklouzla kolem něho k posteli a zalovila pod přikrývkami.
Povzdechl si. "Proč z toho mám špatný pocit?" zeptal se spíše sám sebe.
Vytáhla kalhoty a halenu a položila je na postel. Odešla pro pár drobností a když se vrátila, stál u nohou postele a prohlížel si oblečení položené na ní.
"Utíkáš," vytkl jí.
Zarazila se. To slovo vyslovené nahlas se jí nelíbilo.
"Spíše odsud na přechodnou dobu odcházím," přeformulovala to do lepší podoby.
"Víš, že pokud to uděláš, král tě vydědí a pokud se vrátíš, vyžene tě?"
"Nemám jinou možnost. Nikdo mě nebude nutit s kým mám po zbytek svého života být." Položila k oblečení několik věcí, které si chtěla nechat na památku. Byl mezi nimi i přívěšek se zmenšeným portrétem její matky a otce. Oba se na obrázku usmívali a byli spokojení. Matka v náručí držela miminko v plenkách. Bylo jí teprve pár měsíců. Zaklapla medailonek a připnula si ho na krk. Potom popadla oblečení a zašla do malé koupelničky.
V černé jí to slušelo, měl co dělat aby obdivně nehvízdl.
"Teď potřebuji, aby jsi mě dostal ven."
Zvedl obočí.
Úkosem se na něj podívala. "Vím, že můžeš. Potřebuji se jenom dostat do jednoho z únikových tunelů ve sklepení. Ale v celém hradu jsou stráže. Ty víš, kde a kdy budou. Můžeš mě přes ně dostat."
Povzdechl si a svěsil ramena. "Víš, že z tohohle bude velký průšvih?"
Neodpověděla mu. Zkontrolovala zda má všechno co bude potřebovat bezpečně uložené v torně a když usoudila, že ano, kývla na něj. Znovu si povzdechl a vyprovodil jí z komnaty.
Vedl jí chodbami hradu, úspěšně se vyhýbali a obcházeli stráže na noční hlídce až do nejnižších pater hradu. Zastavil se před zamřížovanou brankou. Nebyl na ní zámek a když zkusil zmáčknout kliku, nebyla zamčená. Bez jediného zavrzání se otevřela a princezně zazářily oči. Proklouzla v černém oblečení kolem něho a chystala se vejít na schody vedoucí do únikových tunelů pod hradem. Zastavila se však, když jí chytil za nadloktí a otočil čelem k sobě. Stáli u sebe tak blízko, že se skoro dotýkali nosy. Opět se jí rozbušilo srdce a rozšířily zorničky, pokud to v šeru, které kolem panovalo, bylo vůbec ještě možné.
"Počkej," zašeptal jí do obličeje.
"Co?"
"Nemůžu tě nechat odejít jenom tak samotnou."
"To chceš jít se mnou?" vyslovila šeptem otázku, na kterou nečekala odpověď.
"Ano." Tím jí zaskočil. Zavrtěla však hlavou.
"Nenechám tě jít samotnou. Mimo hrad nikoho neznáš. Kam půjdeš? Mezi kurtizány?" Otřásla se. Potom jí, ale znovu ovanula možnost svobody a zahnala veškeré obavy a nejistoty. Narovnala se do plné svojí výšky.
"Umím se o sebe postarat."
"Neříkám že ne, ale..."
"Musíš zůstat tady." Utápěla se v jeho nechápavém pohledu. Povzdechla si a on si teprve až teď všiml, jak pod pečlivou maskou odvahy a odhodlání skrývá strach. Najednou vypadala unaveně a vyčerpaně, jako kdyby týden nespala. Ale to trvalo jenom zlomek vteřiny. Zmizelo to tak rychle, až si nebyl jistý, zda se mu to jenom nezdálo. "Poslouchej. Nechci, aby jsi kvůli mně opouštěl svoje postavení kapitána stráží," věděla, že pokud zjistí, že jí pomáhal, přijde o něj stejně, "vím, že už teď pro mě riskuješ víc než dost. Zůstaň tu a pokud by se tě někdo ptal, byl jsi celou noc před mojí komnatou a já byla podle tebe celou dobu uvnitř. Když jsi mě šel ráno zkontrolovat a vyprovodit na snídani, nebyla jsem tam. Okno bylo otevřené - pořád je - a viselo z něj provizorní lano. Musela jsem tedy v noci sešplhat do zahrady a utéct."
Žasl nad její prozíravostí i nad tím, jak se snažila, aby ho při vyšetřování nepovažovali za spolupachatele. Ze strany zákona by to byla zrada proti království. Nadechl se, ale promluvit nestihl.
"To lano tam opravdu je," usmála se na něj. Najednou neměla co říct. Ani on nepromluvil. Rozhostilo se tíživé ticho, vteřiny ubíhaly. Stále jí držel, ale jeho stisk zjemněl. Z druhého konce chodby se najednou ozvaly hlasy. Oba sebou trhli.
"Měla by jsi jít," pobídl jí a pustil jí. Přikývla a otočila se ke schodišti. V poslední chvíli se zarazila a otočila se k němu zpátky. Stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. Překvapeně zamrkal a ona se usmála.
"Děkuju," zašeptala a rozeběhla se ze schodů.

***
Zamrkala a zahnala tak mlhu, která jí zastřela zrak. Pohlédla na velitele svých mužů. Pozoroval jí zkoumavým pohledem. Zvažovala, co se mu teď asi honí hlavou. Uhnula pohledem zpět k mnichům a začala zvažovat jejich možnosti. Potom posunky svým mužům vysvětlila, kdo má jaký cíl. Ona sama si se svým velitelem vezme na starost hlavního správce. Muži jí jeden po druhém dali znamení, že rozumí a přichystali si zbraně. Výborně, ta nejtěžší část jejich úkolu mohla začít.
Hlavní správce dál pronášel zbožnou řeč a ona počítala.
"... my, pokorní služebníci..."
Jedna...
"... vzdejme dnes v noci hold a uctěme naše bohy..."
... dvě...
"... Svaté šestce a jejich dětem..."
... tři.
Mávla rukou na znamení a zabijáci se jako jeden muž pohnuli.

***
Seděl v jedné z mnoha dřevěných lavic po boku svého přítele. Správce zrovna kázal o pokoře, vzdání holdu a uctění bohů, když v tom se na balkóně, na který se dalo vstoupit pouze ze střechy, objevily stíny. Více než tři desítky mužů v černých zbrojích se přehouply přes zdobené zábradlí a jakmile přistáli na zemi mezi mnichy, začali rozlévat krev. Vzduch prořízl svist šípů vypuštěných z krátkých luků, které zasáhly mnichy na protějším balkóně. Během chvíle se rozpoutal chaos. Vzduchem se nesly vyděšené výkřiky a varovné volání mnichů a stříkala jejich krev.
Otevřel ústa, aby varoval svého přítele, bohužel to už nestihl. Zezadu ho proklál šíp. Byl na místě mrtev. Na něho samotného se řítil vrah s krátkým mečem v ruce a zlověstně se šklebil pod černou maskou, která mu zakrývala ústa a nos. Dal se na útěk. Proplétal se mezi masou těl, živých i mrtvých. Zabiják, který ho pronásledoval se srazil s jiným mnichem, který při útěku zakopl o mrtvého druha a vpadl tak zabijákovi přímo do náruče. Ten ho bezmyšlenkovitě probodl a odhodil jeho bezvládnou mrtvolu na zem, která se barvila karmínovou červení. Ten okamžik stačil, aby se mu mnich, kterého pronásledoval, ztratil. Tiše zaklel, ale pochyboval, že je ještě naživu. Otočil se a vrhl se zpět do bitky.
Ve stínech se podél stěny nepozorovaně dostal až k oltáři, kde byly dveře do tajné chodby, vedoucí ven z chrámu. Byly zavřené. Proč jimi nikdo z mnichů neuprchl? Vzal za kliku a zalomcoval jí. Povolila a dveře se otevřely. Ještě než zmizel v temné chodbě, ohlédl se k oltáři, kde spatřil jednoho ze zabijáků, jak přidržuje hlavního správce u oltáře. Nestihl nic udělat, když zabiják vytáhl zpod pláště dýku a bez sebemenšího zaváhání správce podřízl. Když sebou správce přestal zmítat, zabiják ho pustil. Tělo se bezvládně zhroutilo na zem a zabiják se otočil - naštěstí si ho nevšiml - a on spatřil jeho, nebo by spíše měl říct její, dlouhé hnědé lokny a část obličeje, která nebyla skrytá pod černou rouškou. Ale ty oči. Zalapal po dechu. Ty oči viděl jedinkrát v životě, ale nikdy by si je nespletl. Když se žena i s jedním dalším zabijákem vrhli do změti krve, těl a rouch, zavřel za sebou a zmizel v chodbě. Za běhu se modlil za správcovu duši i duše všech ostatních mnichů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lunar-dream lunar-dream | Web | 28. března 2016 v 10:48 | Reagovat

To je luxusní ! Pokračování ! :33

2 Avannea Avannea | Web | 28. března 2016 v 11:45 | Reagovat

[1]: Bude, neboj ;)

3 Ki Ki | E-mail | Web | 31. března 2016 v 18:12 | Reagovat

Řekla bych, že tahle část je lepší, než byla ta předchozí - možná to ale bude taky tím, že jsem si už na povídku "zvykla" xD
Nejpovedenější se mi stejně zatím zdají vzpomínky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama