Temný úder 1.díl 3/4

11. dubna 2016 v 11:59 | Avannea |  Temný úder


***
Přehoupla se přes zábradlí balkónu a ladně dopadla přímo do uličky mezi mnichy. Velitel jí následoval. Její muži začali pracovat a ona se o ně přestala starat. Věřila jim. Zaměřila se na svůj cíl. Rozeběhla se uličkou k oltáři, kde stál správce. Zarazil se v půli slova a s otevřenou pusou hleděl na masakr, který před ním vypukl.
Přiskočila k němu jako kočka, v očích divoký lesk. Vystřelila ruku a chytila mnicha pod krkem. Přirazila ho zády k oltáři a vytáhla dýku z pouzdra. Mnich zalapal po dechu a něco zachrčel. Nečekala a prořízla mu hrdlo. Vystříkla krev a potřísnila jí černou zbroj a obličej schovaný pod maskou. Nevšímala si toho. Mnich zachrčel a rukama se ve smrtelných záškubech snažil dosáhnout na její obličej. Nakonec obrátil oči ke stropu chrámu, až mu bylo vidět jen bělmo a konečně sebou přestal mrskat a utichl. Pustila ho. Jeho bezvládné tělo se zhroutilo na zem a pod ním se začala zvětšovat kaluž jeho vlastní krve. Otočila se, kývla na svého velitele a oba se vrhli mezi své bojovníky, aby se k nim přidali.

***
Ani ne po patnácti minutách byli všichni mniši po smrti. Zabijáci si čistili zakrvácené zbraně o jejich roucha a shromažďovali se u zadního východu z chrámu.
Procházela mezi mrtvými a s neutrálním výrazem si prohlížela jejich nehybné tváře. Očistila si meč a dýku do roucha jednoho z mrtvých mnichů a připojila se ke svému veliteli, který na ní čekal u zadního východu.
Zastavila se u něj a otočila se zpět mezi lavice. Potom na něj kývla. "Zavel k návratu."
Otočil se a křikl na muže. Uposlechli jeho rozkaz a opustili chrám. Následoval je. Ona opět šla jako poslední. Na prahu se ještě naposledy ohlédla a protože k nim byla otočená zády, nikdo nemohl vidět slzy, které se jí draly do očí. Zamrkala, aby je zahnala. Potom zmizela do noci.

***
Do královo pracovny vtrhl voják. Výraz v jeho obličeji nasvědčoval, že se něco stalo. Král zvedl unavené oči od listu pergamenu, na který něco čmáral a několikrát zamrkal, než na vojáka zaostřil. Jeho žena měla mnohem rychlejší reakce. Prudce zaklapla knihu a vstala z křesla před krbem.
"Co se stalo?" vyhrkla. Král si všiml kapičky naděje v jejím hlase a v duchu se smutně pousmál. Jeho žena stále doufala. Stále doufala, že se princezna jednoho dne vrátí. Ale bylo to už pět let. Ona se však naděje nechtěla vzdát. I on, i když věděl, že je to zbytečné, se jí chytal jako záchranného lana.
"Můj pane, má paní." Voják se hluboce uklonil. "Právě dorazil nějaký mnich," Královna sklesle klesla zpět do křesla, "Tvrdí, že přichází z půlnoční mše, která byla nečekaně přerušena..."
"Přerušena?" skočil mu do řeči král. Voják přikývl.
"Chrám byl napaden a ... všichni mniši jsou mrtví, pane," dodal voják ochraptělým šepotem.
Královna zalapala po dechu a položila si ruku na srdce. Král se napnul.
"Kdo?" zeptal se jen. Na víc se nezmohl. Ta zpráva mu vzala téměř veškerý dech.
Voják zavrtěl hlavou. "Víc nevíme. Ten mnich tvrdí něco o diskrétnosti a že to smí říct pouze vám..."
"Kde je?"
"V přijímacím sále."

***
"Vaše veličenstvo," uklonil se mnich po jejich zvyku. "Přišel jsem za vámi z naléhavosti. Musím s vámi mluvit." Král mu pokynul a mnich začal vyprávět:
"Byli jsme v chrámu na půlnoční mši, jako každý rok, ale byli jsme napadeni. Přežil jsem jako jediný, ostatní - budiž jim cesta ke klidu lehká - byli surově zavražděni."
"Všichni?" přerušil ho král.
"Bohužel, Vaše výsosti."
Král zavrtěl nevěřícně hlavou a podepřel královnu, která se o něj opřela. "Tyhle útoky ve městě trvají už několik měsíců. A ve většině případech je zavražděna velká spousta lidí. Tohle nemůže mít na svědomí jediný člověk."
"Nemá, Vaše veličenstvo," ozval se mnich. Král na něj v očekávání pohlédl. "Byla jich určitě víc než padesátka. Snesli se na nás jako stíny, rychlí jako blesky a chladní jako led. Během okamžiku se strhla jatka. Neměli jsme šanci. Neměli jsme dokonce ani čas uprchnout tajnými tunely, můj pane. Obávám se, že jsem skutečně jediný, komu se to povedlo a ta skutečnost mě ani trochu netěší. Raději bych teď byl se svými bratry. Ale to bych nemohl být tady s vámi a říct vám to, co se vám říct chystám."
Král s královnou čekali a mnich pokračoval. Mluvil rychle, což u mnicha nebylo obvyklé, ale možná to měl za následek doposud nevyprchaný adrenalin.
"Když jsem běžel k jedné z tajných chodeb, ohlédl jsem se k oltáři, Vaše veličenstvo. Jeden z těch zabijáků tam právě vraždil hlavního správce chrámu Svaté šestky. Když se otočil, spatřil jsem jeho oči a vlasy. U Svaté šestky, Vaše veličenstvo, já přísahám, že jsem viděl princeznu Anriel!"
"Anriel?!" Královna zalapala po dechu a přitiskla si dlaň na ústa.
"Nejdříve jsem si myslel, že mě šálí zrak, ale..." mnich se zarazil. "Vaše veličenstvo, jste v pořádku?" optal se královny. Byla v obličeji bílá jako křída
"Lásko." Král se na manželku starostlivě podíval. "Pojď, posaď se." Odvedl jí k pohovce, na kterou se přímo zhroutila. "Všechno bude v pořádku. Neví jistě, jestli to byla ona, drahá."
"Vím to jistě, můj pane."
Královna schovala tvář do dlaní a tiše se rozvzlykala. Byla na pokraji zkroucení. Král si povzdechl. Na chvíli se zamyslel a potom se otočil k mnichovi.
"Víte, kde je?"

***
Uchýlili se zpět do svojí základny, kterou si udělali pod městem v už dávno nevyužívaných tunelech, které spojovaly jednotlivé bunkry. Nikdo je už spoustu let nevyužíval, pochybovala, že někdo vůbec ještě ví, že existují.
Přecházela po svém pokoji a bojovala sama se sebou. Psychicky.
Stál tam a mlčky jí sledoval. Přecházela sem a tam už hodných několik minut. Viděl, že se snaží vyřešit nějaký svůj vnitřní problém a věděl, že by jí měl nechat a být zticha. Přesto tak nějak věděl, že pokud teď promluví, může jí pomoct. Jen zvolit ta správná slova.
"Proč to děláme?" zeptal se jí.
Zastavila se na místě. Otočila se na něj s otázkou.
"Proč zabíjíme?"
"Protože pokud chceme přežít, nemáme na výběr," odpověděla.
"Vždycky je na výběr. Měla jsi na výběr, když jsi odcházela. Nemusela jsi."
"Stačí."
"Tehdy jsi měla na výběr. Máš i teď."
"Řekla jsem: STAČÍ!!" rozkřikla se na něj. Prudce oddechovala a zatínala ruce v pěsti. Uvědomila si, jak se vlastně zachovala a potřásla hlavou. "Promiň."
"Bývala jsi milá, hodná, starostlivá, ale nikdy ne zlomyslná, chladná nebo dokonce bezcitná. Změnila ses."
Něco se v ní pohnulo. "Já jsem pořád stejná!" křikla i když věděla, že to není pravda. Změnila se, ale nechtěla si to přiznat.
"Znával jsem dívku," začal, "která ctila svou rodinu a přátele a nikdy by se nesnížila k dýce do zad. Obětovávala se pro svoje nejbližší, rozdávala radost a častěji se usmívala a smála."
Sledovala ho s doširoka otevřenýma očima. Jak hodně jí vlastně znal? Zdálo se, že víc než ona sama. Nebo taková kdysi opravdu byla?
"Ale to je pryč," řekla. "Ta Anriel, kterou jsi znal, už není."
"Věřím, že ano."
Zavrtěla hlavou a znovu začala přecházet. Chvíli jí mlčky pozoroval než znovu promluvil.
"Ale něco tě trápí."
"O nic nejde," zapřela. Nerada mu lhala a na důkaz toho se ozvalo její svědomí, které bylo už tak dost sžírané.
"Znám tě dost na to, abych poznal, když si s něčím děláš starosti."
"Možná už mě tak dobře neznáš," téměř zašeptala.
"Anriel," oslovil jí potichu. Stála k němu zády. Neotočila se.
"Anriel," zkusil to znovu.
Otočila se k němu se slzami v očích. Prohrávala boj se svým svědomím. Dopadla na ní veškerá tíha toho, co udělala. Měla na rukou krev. To se nemělo nikdy stát.
Smutně se na ní usmál a rozpřáhl ruce.
Toužila po utěšení, po obětí, po vlídných slovech. Bez rozmýšlení se k němu rozeběhla a vpadla mu do náruče. Objal jí a pohladil po vlasech.
Konečně se rozplakala.
Utěšoval jí a šeptal jí do vlasů. Po chvíli se uklidnila, ale zůstala v jeho objetí s tváří zabořenou v jeho košili. Ještě trochu popotahovala, ale už alespoň nevzlykala. Vzal jí tvář do dlaní a zvedl jí k sobě. Měla sklopené oči, ale on se jí do nich chtěl podívat. Setřel jí palcem slzu, která jí ještě stekla po líci a ona se na něj konečně podívala.
"Chybí ti to?"
"Co?"
"Život na hradě. Ty všechny slavnosti, plesy a oslavy."
Neodpověděla.
"Rodina," dodal.
"Zlomila jsem jim srdce," zašeptala. "Otec mě vydědil, matka ztratila jediného člověka, kterého odmala rozmazlovala a pečovala o něj. Zneuctila jsem je." Odmlčela se. "Proboha, zavrhla jsem vlastní rodiče." Zdálo se, že se každou chvíli znovu rozbrečí.
"Pšššt, Anriel," zašeptal a pohladil jí palcem po tváři. Zvedla k němu oči. "Všechno bude v pořádku. Král s královnou tě milovali, určitě tě jen tak nevymazali z rodokmenu."
"Já..."
"Pšššt." Položil jí prst na rty a najednou ho popadla neuvěřitelná touha. Sklonil se k ní.
Zatajila dech. Věděla co chce. Má mu to ale dovolit?
...
Měkce jí políbil. Zavřela oči. Nebránila se. Neubránila se ale ani dalším slzám, které tohle všechno spustilo.
"Neplač," zašeptal, když se od ní odtáhl natolik, aby jí mohl pohlédnout do očí.
"Farisi..." Umlčel jí dalším polibkem. Cítila jeho ruce na svých zádech a bocích a neubránila se mírnému zachvění.
V tom někdo zaklepal. Anriel sebou trhla a ve vteřině od Farise odskočila. Nečekal to a nestihl jí včas pustit, takže zavrávoral za ní.
Rychle si rukou přejela po vlasech, snad aby si zkontrolovala účes, snad z nervozity. Byl to zlozvyk, kterého se nikdy nezbavila. Všiml si, že má na lících lehký ruměnec. V duchu se pousmál. I on cítil ve tvářích horkost. Odkašlala si a šla otevřít.
Pootevřela dveře jen tolik, aby viděla tvář příchozího. Byl to jeden z jejích mužů. Co tady v tuhle hodinu chtěl? Stalo se snad něco?
"Co se -" začala, ale přerušil jí.
"Omlouvám se, že vás obtěžuji tak pozdě, paní, ale dorazil posel."
"Tak to přihoďte k ostatní poště, podívám se na to ráno." Chystala se zavřít dveře a zaklít, proč jí s tímhle otravuje.
"Počkejte, paní. Přinesl dopis. Pro vás. Je... má královskou pečeť."
Polkla. Srdce jí vynechalo úder. Zamotala se jí hlava, když jí ukázal obálku, zapečetěnou červeným voskem s královským znakem.
"Dej mi ho." Aniž by čekala, až jí dopis podá, chňapla po něm a doslova mu ho vytrhla z ruky.
Zabiják se usmál. "Jste pravděpodobně žádaná. Myslíte, že si král objednal něčí vraždu?" Nevěděl kdo ve skutečnosti je, nebo tedy byla. Nikdo z nich - kromě Farise - to nevěděl. Nikdy jim to neřekla.
Přinutila se ke křečovitému úsměvu. "Určitě. Děkuji."
Muž přikývl a otočil se k odchodu.
Zavřela dveře a otočila se zpět k Farisovi.
"Dopis?" zamračil se a založil si ruce na prsou.
Hleděla na obálku ve svých rukách. Potom svraštila obočí a pokrčila rameny. Přešla ke skříni a cestou dopis ledabyle odhodila za sebe. Přistál na stole před krbem. Faris k němu došel a vzal ho do ruky.
"To je královská pečeť," zkonstatoval, i když to bylo zbytečné.
"Já vím, co to je," odsekla a otevřela prudce skříň. "Nech to být. Neotvírej to."
"Ty nechceš vědět, co tam je?" podivil se.
"Ne."

předchozí|další
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 13. dubna 2016 v 10:25 | Reagovat

Páni, já nemám co k tomu říct xD Jsem zvědavá, co se nachází v dopise, takže se opět těším na další díl! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama