Temný úder 1.díl 4/4

15. dubna 2016 v 15:36 | Avannea |  Temný úder
Tak jak jsem slíbila, je tu čtvrtá a poslední část xD Nejdříve jsem přemýšlela, že jí vydám ještě o něco později a budu vás trošičku napínat, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu hodná :D Na konci příběhu jsem si pro vás připravila pár otázek, ale už vás nebudu zdržovat ;) Hurá na 4. část!

Začala ve skříni lovit noční košili a při tom si neustále něco tiše mrmlala. Sledoval jí, dopis stále držel v ruce. "Sakra, kam jsem tu..." zaklela. "Měla by být někde tady. Ah! Tady je." Vytáhla ze skříně volnou bledě modrou noční košilku a zavřela ji. Přešla s ní k posteli a otočila se na Farise, aby mu řekla, ať se otočí, ale on už k ní stál poslušně otočený zády. Jindy by ho vykázala za dveře, ale ještě s ním potřebovala mluvit. Otočila se zpět a začala ze sebe shazovat oblečení, které přistávalo ledabyle na zemi. Dříve si na tom, co nosila zakládala. Snažila se, aby to nebylo druhý den zmuchlané, ale dnes... dnes jí to bylo jedno
Po očku se na ní podíval, zrovna ve chvíli, kdy zvedla ruce nad hlavu a strčila je do rukávů. Na ten krátký okamžik, než jí košilka sklouzla na tělo, mohl obdivovat její ladné křivky. Tváře mu políbil lehký ruměnec. Rychle se zase otočil.
Kopla hromadu oblečení pod postel a bosa přešla po studeném kameni ke krbu, kde se posadila do křesla. Dala si nohu přes nohu a vystavila tak svojí světlou kůži. Košilka jí nesahala níž než do půli stehen, toho si byla velmi dobře vědoma. Byla lehká a přesto jí v noci nebyla zima. Na tělo byla příjemná, nekousala a ona jí skoro ani necítila. Pobídla ho, aby se posadil. Neudělal to. Zamračila se.
"Chci s tebou mluvit. To tu chceš vystát důlek?"
V krbu zapraskal oheň a on se konečně pohnul k druhému křeslu - v ruce stále držel dopis -, ale nesedl si.
"Jak chceš," pokrčila rameny a zadívala se do plamenů, olizujících velká polena. "Přemýšlela jsem nad tím už delší dobu," začala, "ale nevím jak to udělat, ani jestli je to dobrý nápad. A tohle," kývla k dopisu v jeho ruce, "jen utvrdilo moje rozhodnutí."
"Jaké rozhodnutí?"
"Opustíme město. Ještě zítra."
Vytřeštil oči.
"Tuhle smlouvu jsme splnili. Zítra dojdeš pro odměnu a až sbalíme vše, co potřebujeme, vyrazíme."
"Ale - proč?"
Povzdechla si a on se podíval na dopis. "Lhala bych, kdybych zapírala, že se zde necítím stísněně."
Mlčky jí sledoval.
"Chci odsud pryč." Zavrtěla hlavou. "Ne. Musím odsud pryč. To je ono. Musím se odsud dostat co možná nejdál. Mít každý den hrad skoro hned vedle sebe, mě dohání k šílenství."
Přijímal její starosti mlčky. Věděl, že by to nikdy nikomu jinému neřekla a vážil si toho, že mu věří natolik, aby se mu svěřila.
"Takže... chceš znovu utéct?"
"Nikam neutíkám. Jen..." povzdechla si, vstala a přešla na druhý konec pokoje. "Potřebuji změnu. Je načase posunout se dál."
Stála zády k němu a tak neviděla, jak se tváří. Pokud se vůbec nějak tvářil. Nastalo ticho, které rušilo jen tiché praskání ohně. Ponořila se do myšlenek, ze kterých jí vytrhl zvuk, jako když někdo trhá papír. Tahalo jí to za uši. Srdce jí vynechalo úder a vzápětí se prudce rozbušilo. Polil jí studený pot. Věděla, co ten zvuk znamená. Otočila se na Farise. Stál před krbem a malým nožíkem, který sebral ze stolu, otevíral obálku s dopisem.
"Ne!" vyhrkla. "Neotvírej to! Zaboha, neotvírej to!" Ale bylo pozdě. Pečeť byla rozlomena, obálka otevřena a dopis vyjmut a rozložen na světlo. Faris rychlým pohledem přelétl pergamen a potom se očima vrátil na začátek, nadechl se a začal nahlas číst:
"Drahá Anriel..." Pokračoval.
Anriel sebou plácla na postel a zabořila tvář do polštáře. "Ne!" huhlala. "Ne, přestaň! Nečti to! Prosím, nečti to! Spal to! Hod to do ohně! Spal to, prosím, spal to." Její hlas se měnil. S každým dalším slovem zněl víc a víc zoufale a plačtivě. Faris se zarazil uprostřed věty a vzhlédl od pergamu.
"Anriel," oslovil jí, ale odpovědí mu byly jen tlumené vzlyky. Došel k ní a posadil se vedle ní na okraj postele. "Anriel. Já... omlouvám se. Anriel?"
Přetočila se na bok a odhrnula si dlouhé, hnědé vlasy z obličeje. Podívala se na něj přes clonu slz.
"Anriel, nechtěl jsem..." povzdechl si. "Pojď sem."
Posadila se a nechala ho, aby jí objal. Zavřela oči a mlčky vdechovala jeho vůni. Pohnul rukou a přistrčil k ní rozložený pergamen, který byl - na první pohled - popsaný prostě jen otcovým rukopisem. Při bližším pohledu si všimla, že jeho, vždy úhledné písmo, je jaksi roztřesené. Musela se mu třást ruka, když to psal.
"Nechceš si to přečíst sama?"
"Já... myslím, že to nezvládnu," řekla ochraptěle.
"Vím, že se ti nechce, ale jsou to tvoji rodiče, Anriel. Udělej to pro ně."
Ozvalo se její svědomí. Natáhla roztřesenou ruku a vzala si od něj dopis. Otřela si uslzené oči a začala pro sebe číst:

Drahá Anriel,

do dnes jsme ani nedoufali, že jsi vůbec naživu. Až dnes, když k nám přišel jeden z mnichů, který byl během mše v chrámu, když je napadli vrazi, kteří se v našem městě pohybují už po několik měsíců a řekl nám, že tě mezi nimi zahlédl. Když se to tvoje matka dozvěla, zhroutila se. Anriel, co se stalo? Unesli tě? Nutí tě lat špinavou práci? Jsi v bezpečí? Nezbývá nám, než doufat, že ano. Jsi už dospělá a umíš se o sebe postarat. Vím, že důvodem tvého útěku, byla svatba s princem Rhenem. Hrozba, kterou nám Asif před pěti lety dal, stále platí. Nemůže sice vyhlásit válku, dokud neuběhne stanovená doba příměří - šest let. Pokud se do té doby vrátíš, je ochotný dát ti svého syna za manžela a udržet mezi oběma našimi královstvími mír. Přemýšlej o tom. Pokud se vrátíš, můžeš zachránit mnoho nevinných životů. A také ulevit matce, která tvůj odchod od začátku nese velmi špatně. Nechci tě sit, dcerko, ale podle ošetřovatelů to s ní nevypadá dobře. Bojím se o ní. A bojím se o tebe, ale jsi už dospělá, Anriel a mimo náš vliv. Ať už se rozhodneš jakkoli, doufáme, že se rozhodneš správně.


S láskou,
otec s matkou

Tváře jí smáčely slzy a skapávaly na pergamen v jejích rukách. Tam, kam dopadly se jako velké kapky rozplácly a rozmazávaly modrý inkoust, až se některá slova nedala skoro přečíst. Odložila pergamen a schovala tvář do dlaní. Rozvzlykala se.
Faris jí objal kolem ramen a konejšil. Schoulila se k němu a nechala ho, aby jí hladil po vlasech.
"Ach, Farisi," vzlykla, "vždycky jsi mi byl dobrým přítelem a já ti věřila. Řekni mi: co mám dělat?"
"Vrať se."
Nastalo ticho.
"Vrátit?" promluvila Anriel tiše. "Jako... zpátky?"
"Chtějí tě vidět. Tvojí matce není zrovna nejlíp a pokud tu zůstaneš nebo odejdeš, budou umírat statisíce nevinných lidí. Vrať se, Anriel," mluvil potichu a s potížemi, jako by ta slova nemohl nebo nechtěl vyslovit, ale musel.
Podívala se na něj. V očích měla bolest a touhu. Nedokázal určit, co si teď myslí.
"Vážně bych měla?"
Přikývl. "Když už ne pro dobro lidu, tak pro tvoje vlastní."
Nechápavě na něj hleděla a tak jí to vysvětlil.
"Pokud se nevrátíš a za rok vypukne válka. Bude to těžce nést nejen království a lidé v něm, ale - pokud se něco stane králi a královně - i ty."
Zhrozila se. Měl pravdu. To nemohla dopustit. Už takhle je ohrozila víc než dost a to jenom pro svou paličatost. Ale... cožpak se může jenom tak jednoduše vrátit? To budou dělat, jako že se nic nestalo? Ne. Všechno bude jiné. Přijde o svobodu, budou jí ve dne v noci hlídat. A pokud ne, stejně si bude muset vzít Rhena, stát se královnou a přijít tak o člověka, kterého skutečně miluje.
Povzdechla si.
Faris jí pohladil po tváři a když k němu vzhlédla, usmál se na ní. Byl to ale smutný úsměv.
Co má dělat? Co má dělat?! Když se vrátí, bude se muset vzdát všech svých nadějí a snů. Pokud uteče - to slovo jí bylo opravdu proti srsti - její matka to možná nepřežije. Roztřásla se. Potlačovanými slzami i strachem. Aniž by nad tím jakkoli přemýšlela, schoulila se k Farisovi a hlavu mu položila do klína. Položil jí jednu ruku na rameno a hladil jí palcem, prsty druhé jí vířil ve vlasech. Zavřela spokojeně oči a užívala si té chvíle. Po dlouhé době opět pocítila ten tolik chtěný a potřebovaný pocit bezpečí.
"Měla by jsi si odpočinout. Nech si to projít hlavou."
"Hmm...?" zamrkala. Muselo uplynout několik minut, ale jí to přišlo jako vteřina. Usnula?
"Nechám tě." Pohladil jí po rameni.
Zvedla hlavu a podívala se na něj. Oči měla ještě stále opuchlé od pláče. "Nechoď."
Překvapeně zamrkal. "Ale Anriel..."
"Zůstaň tu, Farisi. Prosím."
Chtěl. U Svaté šestky, skutečně to chtěl. Mile se na ní usmál a hřbetem ruky jí pohladil po tváři. "Jak si přejete, princezno."
Posadila se, aby mohl vstát a přitom ho zlehka plácla po ruce. Zamrkal v předstíraném překvapení.
"Za tu princeznu," řekla.
V očích mu hrály šibalské plamínky. Postavil se a protáhl se. Sledovala, jak se mu napnuly svaly.
"Jsi si jistá, že mě tu chceš?"
Sklonila hlavu, ale přikývla. Cítila, jak se jí rozpalují tváře.
Zašustila látka a když se na něj znovu podívala, měl na sobě už jenom kalhoty. Při pohledu na jeho nahou, vypracovanou hruď jí horkost vystoupala až k uším. S lehkým úsměvem se odvrátila.
Vylezl za ní na postel a uvelebil se mezi polštáři. Vždy si potrpěla na pohodlí. Spousta polštářů v její posteli tomu nasvědčovala. Také pro ně měla tak trochu slabost. Založil si ruce za hlavou a podíval se na ní.
"Pojď," usmál se na ní a ten úsměv byl nakažlivý.
Uvelebila se vedle něj a on přes ní přehodil lehkou přikrývku. Potom si lehl vedle ní, jednou rukou jí objal a přivinul k sobě. Zatajila dech. Přitulila se k němu. Hřál.
"Vrátíš se?" zeptal se jí najednou.
Kousla se do spodního rtu. "Já... nevím. Měla bych. Musím vidět matku..." hlas se jí zadrhl. Opravdu o ní měla strach.
Všiml si, že se jí na krajíčku opět objevily slzy. "Zítra tě tam doprovodím."
"Vrátíš se se mnou?" Zahořel v ní plamínek naděje.
"Ne," zavrtěl hlavou a ona se opět sklesle schoulila. "Víš, že nemůžu. Nepřijali by mě. Obvinili mě ze zrady královské rodiny. Pokud bych se vrátil, šoupli by mě za mříže a odsoudili k oběšení, nebo možná ani to ne a rovnou by mě probodli."
Zatajila dech. Konejšivě se na ní usmál a pohladil jí po tváři. Zároveň jí setřel slzu, která jí po ní stékala.
"Ty pláčeš?"
Sklopila pohled a kousla se do spodního rtu.
"Anriel..."
"Nechci, aby ti ublížili."
"Neublíží."
Znovu se kousla do rtu a sbírala odvahu zeptat se ho na otázku, která jí teď tížila nejvíc. Nakonec se přece jenom odhodlala.
"Když se vrátím... uvidím tě ještě někdy?"
Neodpověděl jí hned. "Kdykoliv budeš chtít," řekl nakonec. "Budeš znovu princezna. Můžeš hrad kdykoli opustit. Víš, kde mě najdeš. Pokud budeš chtít přijít... u mě budeš mít dveře vždycky otevřené."
"Co když tady nebudu? Co když mě Rhen odveze k jeho otci?"
"Budeš jezdit navštěvovat svoje rodiče. Můžeš se stavit..."
"Nechci o tebe přijít," řekla najednou. Podívala se mu od očí a viděla v nich neskutečnou něhu a lásku. Co když ho už nikdy neuvidí? Co když se nebude moci z hradu dostat? Nechtěla o něj přijít, nechtěla zapomenout.
Zvedla hlavu a natáhla se k němu. Pochopil a políbil jí. Ani on jí nechtěl ztratit.
Zavalil jí polibky. Jednou rukou ho objala kolem krku, druhou mu přejela po vypracovaném břiše a zastavila se až u opasku kalhot. Chytila ho za něj a přitáhla si ho blíž.
"Anriel, jsi si jistá, že chceš..." Umlčela ho prudkým polibkem. Sálal z ní chtíč. I on jej cítil. Přejel rukama po jejích křivkách. Znovu se zmocnil jejích úst. Stáhl jí jedno ramínko košilky z ramene. Potom se, ale odtáhl.
"Copak je?" zeptala se starostlivě. Přejela mu dlaněmi po hrudi.
"Já... nemůžu." Sklonil hlavu.
"Proč ne?" Nechápala. Myslela, že jí miluje, že jí chce. Copak se spletla?
"Anriel... nemůžu to udělat. Musíš se tam vrátit a vzít si ho... čistá."
Usmála se. Vzala do dlaní jeho tvář a přinutila ho se na ní podívat. " Dávno už nejsem čistá," řekla.
Zamrkal. "Co?!"
Začervenala se, ale neuhnula pohledem.
"Anriel, to... jak?"
"Jak ti myslím říkat nemusím. Pokud se ptáš, kdy, tak to bylo někdy během toho, když jsem pracovala pro kováře."
Faris se zamračil. "On..." Nedokázal si představit nevinnou princeznu a kováře.
Zasmála se. "Ne," zavrtěla hlavou. "Jeho syn."
"Ta hubená, vychrtlá vyžle s vlasama jako sláma?"
"Ne. Jeho druhorozený."
"Dobrovolně?" tuhle otázku vyslovil poněkud sklesle.
Teď jí trvalo trochu déle, než odpověděla. "Ano."
Podíval se na ní. Němě se jí ptal. V očích se mu bolestně zalesklo, ale ihned to skryl. Ona si toho však stihla všimnout. Co to bylo? Byl smutný, že první nebyl on? Nebo mu to dokonce i trochu vadilo?
Sklopila zrak. "Když jsem odešla... bylo toho na mě trochu moc. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit a ty jsi zůstal na hradě."
"Říkal jsem ti, že půjdu s tebou. Nechtěla jsi."
"Bylo by to příliš riskantní. Mohli by tě vinit z únosu."
Pokrčil rameny. "Neměl jsem co ztratit. Kromě tebe," zašeptal.
Podívala se na něj a neubránila se laskavému úsměvu.
"Ty a ten kovářův syn..." začal, ale ona ho přerušila.
"Nic vážného mezi námi nebylo. Šlo spíše o..." nedořekla to. "Ale teď chci tebe. Vždycky jsem tě chtěla, Farisi. To kvůli tobě jsem se nevzdávala svých snů a když jsem si měla vzít jeho, raději jsem utekla."
"Myslel jsem, že jsi čekala na prince na bílém koni," popíchl jí ze srandy.
"Ten přijel, ale ne na bílém koni, ale na hnědákovi. A pak... mojí pravou láskou jsi ty," přiznala.
Sklonil se k ní a políbil jí. "Čekal jsem dlouho, než se mi oddáš a teď..." zachraptěl.
"Už mlč," umlčela ho polibkem a potom se mu poddala.

Konec 1. dílu


Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat?
Co by jste udělali vy na Anrielině místě? Nebo na místě Farise?
Líbil se vám první díl?
Těšíte se na 2.díl?

A na úplný závěr 1.dílu Temného úderu bych chtěla poděkovat všem, kteří jej četli ;) Je pro mě opravdu obrovskou inspirací a hnací silou psát dál a tvořit příběhy, na které se těšíte, každý Váš komentář, ať už pozitivní nebo pasivní ( ;) ano, i pasivní komentáře), jakákoliv Vaše reakce a hlavně to, že mé příběhy čtete rádi a těšíte se na ně (alespoň doufám xD)
Takže Vám všem strašně mooc děkuji,
Vaše Avannea


POKRAČOVAT VE ČTENÍNA 2.DÍL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 16. dubna 2016 v 11:09 | Reagovat

Takových otázek >.<
Trochu se mi první a druhá otázka spojují dohromady... Čekám, že se vrátí zpátky, a to stejné bych udělala i já. Vrátila bych se zpátky i na místě Farise. Bez ohledu na to, co se stane.
První díl se mi samozřejmě líbil, to jsem ti už psala v minulých komentářích. A že bych se netěšila na druhý díl? To nepřichází v úvahu! xD
Mimochodem - jen mi to přijde, nebo se ti části postupně zkracují? Ta úplně 1. část se mi zdála hrozně dlouhá!

2 Avannea Avannea | E-mail | Web | 16. dubna 2016 v 11:54 | Reagovat

[1]: Za odpovědi i komentář díky, druhý díl je rozepsaný ;) A ano, zkracují se. První část byla dlouhá a jak to mám rozdělené do těch odstavců, tak mi to ke konci už nějak nevycházelo a musela jsem to rozkouskovat, aby to dávalo smysl, protože utnout uprostřed jednoho odstavce se mi to nechtělo, tak ty poslední dvě části vyšly trošku kratší xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama