Temný úder 2.díl 1.část

12. května 2016 v 16:48 | Avannea |  Temný úder
A máme tu první část druhého dílu! xD

Temnota v srdci, rozpolcená duše, naděje a touha po pravé lásce.

***
Něco jí jemně přejelo po tváři a potom po krku. Zalechtalo to. Usmála se a zavrtěla. Na rtech jí přistál letmý polibek. Procitla úplně a otevřela oči. Její pohled se střetl s pohledem jejího milovaného.
"Dobré ráno," řekl a usmál se na ní.
"Mmm... Kolik je hodin?" zamumlala.
"Sedm přesně." Znovu jí políbil. Objala ho kolem krku a přitáhla si ho blíž. Vzpomněla si na včerejší noc a musela se usmát. Včera bylo všechno perfektní. Ale teď to bylo pryč. Znovu na ní dolehla tíha dneška. Povzdechla si.
"Copak je?" zeptal se starostlivě a políbil jí na ucho. Neubránila se úsměvu. Cítila se s ním tak dobře. Přesto ho musela opustit.
Podívala se na něj. "Kéž bych tu s tebou mohla zůstat."
Smutně se pousmál. "Také bych si to přál." Sklopila smutně oči. "Ale nekažme si pěkné ráno." Opět se na něj podívala. Kruci, ten jeho úsměv byl vážně nakažlivý. Jak bez něj dokáže být? "Měla by jsi se připravit."
"Už teď?" podivila se. Představa, že by měla odejít tak brzy se jí nelíbila.
"Čím dřív, tím líp."
"Ale -"
"Čím dřív odejdeš, tím to pro tebe bude snazší, Anriel. Věř mi."
"Pro mě?"
Povzdechl si. "Pro nás oba."
"Já..."
"Běž se převléct, sbalím ti mezitím věci.
Mlčky se vyhrabala z přikrývek a odešla do malé místnosti, kryté tmavým závěsem, kde si zřídila provizorní koupelnu. Ve skutečnosti tam tudy tekla podzemní voda a tak nechala udělat díru do země. Voda jí naplnila a vytvořila tak něco jako vanu. Ohlédla se. I když byl závěs tmavý, viděla stín, jak Faris přecházel po pokoji a snášel všechny její věci na jednu hromadu. Slyšela jak štrachá v jejích šuplíkách. Povzdechla si. Přetáhla si košilku přes hlavu a ponořila se do vody. Byla po ránu studená. Otřásla se.
Vykoupala se a oblékla do čistého oblečení. Vzala si na sebe přiléhavé, světle hnědé kalhoty, bílou halenu a obula si svoje vysoké černé boty se semišovou podrážkou. Ještě si sčesala vlasy do úhledného vysokého culíku.
"Jsi krásná," řekl jí, když vyšla z koupelny a on jí vzal kolem boků. Sklonil hlavu a opřel se čelem o její. Zavřel oči.
Položila mu dlaně na hruď a také zavřela oči.
Poslouchali dech toho druhého, vnímali jeho bušící srdce a teplo, sálající z jeho těla. Přála si, aby ten okamžik, kdy jí držel a byl tak blízko ní, nikdy neskončil. Ale skončil. Musel, aby mohl přijít další, nejméně očekávaný.

***
Nesl tornu s jejími věcmi. Měl na sobě tmavý plášť a stejně jako jí, mu tvář halila kápě. Proplétali se mezi lidmi na náměstí. Nikdo jim nevěnoval víc jak jeden pohled.
"Farisi? Co když to nezvládnu?" zeptala se ho, když vešli do jedné z postranních uliček, aby se vyhnuli davu na náměstí.
Podíval se na ní. "Zvládneš. Jsem tady. Nemusíš se bát."
Zmenšila vzdálenost mezi nimi z centimetrů na milimetry. Nenápadně jí pod pláštěm zezadu objal kolem pasu. "Všechno bude v pořádku," řekl potichu.
Pochybovala o tom. V pořádku bude jedině to, že dostojí svojí povinnosti a potěší tím otce. Ztráta, která jí při tom měla postihnout, se neodvratně blížila. Čím víc se blížili k hradu, tím víc zpomalovala. Několikrát jí musel dokonce přemlouvat, aby šla dál. Se sklopenou hlavou a pohledem zabodnutým do kamenné dlažby pod ní, se - ani nevěděla jak - najednou octila jen pár metrů před hlavní branou hradu.
Zastavila se. Vzhlédla a se strachem, který jí najednou zachvátil, se podívala na věže, které vyčnívaly nad vysokými hradbami. Srdce jí bilo jako o závod, roztřásly se jí kolena. Myslela, že se jí snad podlomí a ona se zhroutí na zem. Všiml si, jak zavrávorala a pro jistotu jí podepřel. Byla mu za tu oporu vděčná.
Podíval se k bráně, kde spatřil stát dva muže ve zbrojích královských stráží.
"Musíš tam jít sama, Anriel," řekl jí potichu a ona na něj vytřeštila oči. V obličeji byla bílá jako křída. "Jsi v pořádku, Anri?" Anri, říkal jí tak jedině on.
"Já... myslím, že... asi omdlím," dostala ze sebe.
"V pořádku. Anri, podívej se na mě." Udělala to. "Je to v pořádku, ano?"
Neodpověděla mu.
"Ano?" zopakoval.
Malátně přikývla a konečně nabyla trochu rovnováhy, alespoň aby se ho nemusela přidržovat. Znovu se podívala na hrad za hradbami. Opět se jí zamotala hlava, ale tentokrát to ustála. Zhluboka se nadechla, aby sebrala odvahu.
Sejmul si tornu a přehodil jí kožený popruh přes hlavu. Torna byla těžká. Co všechno, že v ní vlastně měla? Nevědomky se dotkla medailonku, který měla zavěšený na krku a zastrčený pod halenou a podívala se na Farise.
Usmál se na ní.
Byl slunečný den, nebe bylo bez mraků, blankytně modré. Byl to krásný letní den, ale ona si ho přesto nemohla plně vychutnat. Netěšila se ani ze slunečních paprsků, které pálily na její světlou kůži, ani z nebe. Kdyby měla svoje pocity přirovnat k počasí, zvolila by bouři.
"Běž," pobídl jí, ale ona se ani nepohnula. Hleděla na něj, on hleděl na ní a vteřiny ubíhaly. Připomínalo jí to ten den, kdy utíkala. Tehdy se na sebe také takhle dívali. Tehdy ho také opouštěla. Ale tentokrát to mělo být už navždy. Po tváři se jí skutálela slza. Zvedl ruku a setřel jí ji. Potom se k ní sklonil a dlouze jí políbil. Měl to být jejich poslední polibek a on si na něm dal obzvlášť záležet. Plakala. Cítil její slzy, jak mu smáčejí tváře. Neodtáhl se od ní však a dál jí zahrnoval polibky.
Zavřela oči a snažila se z tohohle okamžiku zapamatovat co nejvíc. Pocit, jeho vůni, teplo jeho těla pod jejím dotekem. Prostě všechno. Byl to překrásný okamžik a překrásný den. Ale potom ten okamžik skončil a její mysl opět zahalila temná bouřková mračna. Hleděla mu do očí a ukládala si do paměti jeho tvář. Každý kousíček. Každičký detail. Držel jí za ruku, druhá mu spočívala na jejím boku. A potom jí pustil. Ucítila závan studeného vzduchu tam, kde jí ještě před chvílí hřála jeho ruka.
Naposledy se na něj podívala a potom se otočila a pomalou chůzí se vydala k velké bráně

***
Stál se svým kolegou před bránou v parném dni. Cítil, jak mu pod zbrojí stékají kapičky potu a opravdu si přál, aby mu služba už skončila. Opíral se zády o hlavní bránu v proužku stínu, který ještě nevyhnaly sluneční paprsky. Jindy by oba stáli v pozoru, ale dnes bylo prostě příliš velké horko a tak se snažili najít byť jen sebemenší místečko, kam slunce tolik nesvítilo a kde profukoval studenější vánek.
Upíral zrak před sebe. Teplý vzduch se tetelil nad dlažbou i nad střechami domů. Zamlaskal. Měl sucho v krku, voda jim už došla, ale dojít pro další by znamenalo pohyb. A pohyb znamenal vydávání energie a tudíž další pocení. Najednou si všiml postavy, která se vyloupla odkudsi zpoza uličky a blížila se k nim pomalým, ale jistým krokem. Byla to žena. Nebo to byla jen fata morgána? Zamrkal, ale obraz ženy nezmizel. Než se nadál, stála přímo před nimi a on jí konečně poznal. V mžiku se postavil do pozoru, až mu zbroj hlasitě zařinčela. Jeho kolega udělal to samé. Oba se ženě hluboce uklonili.
"Princezno..." Oba vojáci na ní zírali s otevřenou pusou, což se samozřejmě neslušelo. Ale ona se tady najednou objevila po pěti letech jako přízrak a...
"Zdravím vás. Žádám o vpuštění do hradu," řekla pro ně pevným hlasem. Ani jeden z nich si nevšiml, jaký problém jí činí ta slova vyslovit, jak se jí třese hlas.
"Samozřejmě." Voják se princezně znovu uklonil a potom se otočil k oknu ve strážní věžičce vedle brány. "OTEVŘETE BRÁNU!!"
Z okna se vyklonil jiný voják a hned, jakmile spatřil princeznu, rychle zase zmizel. Brána se začala otevírat. Nejdříve se zvedla mříž a potom se otevřela i velká křídla brány za ní.
"Prosím, princezno. Doprovodím vás." Voják jí nabídl rámě, ale ona se zavrtěním hlavy odmítla. Vykročila za ním na nádvoří. Ještě než však prošla bránou, otočila se. Její pohled na pár vteřin ulpěl na Farisovi, který stál ve stínech jednoho z velkých domů. Naposledy se na ní usmál. Potom jí zmizel ze zorného pole.
Brána se za nimi opět s těžkým zabouchnutím zavřela a uvěznila jí tak na pozemcích hradu.
Anriel se rozhlédla po velkém, dlážděném nádvoří a prudce se nadechla. Nic se tady nezměnilo. Stáje, vonící senem a koňmi, úzká pěšina vedoucí do zahrad a naproti hlavní bráně velký hrad z šedého kamene. Když procházeli kolem, ze stájí vyběhl štolba a s nevěřícným pohledem a pusou dokořán, na princeznu zíral.
Stráže před hradem je vpustili dovnitř. Voják jí vedl chodbami, které, i když je pět let neviděla, stále tak dobře znala. Přesto se zde necítila vítána. Sluhové, kuchtíci a všichni, které cestou potkávali, na ní zírali stejně jako předtím štolba a samotní vojáci před hlavní branou. Nakonec se však vzpamatovali a se širokými úsměvy jí zdravili a klaněli se jí. Potom si šuškali a usmívali se. Nepochybovala, že si povídají, že se vrátila proto, aby je zachránila.
Voják se zastavil před dveřmi do přijímacího sálu, které hlídala další dvojice stráží. Ti na jeho znamení, dveře otevřeli a Anriel se naskytl pohled na velkou místnost za nimi.

***
Dnes nebyl v pracovně. Nechal si přinést velký štos papírů do komnaty, kde ve velké posteli s nebesy ležela jeho nemocná manželka a pracoval zde. Tvář měla smrtelně bílou, vrásky se jí prohloubily a žíly naběhly. Ze dne na den zestárla o deset let. Dělal si o ní starosti, ale jediný lék, který by snad královnu uzdravil, byl někde mimo hradby paláce. Žádná odpověď na jejich dopis nepřišla, netušil zda ho princezna dostala a pokud ano, zda jejich prosby vyslyší.
Povzdechl si, sklonil hlavu a zavřel unavené oči. Promnul si spánky.
Nikdy jí neměl nutit do svatby s princem Rhenem. Věděl jaká jeho dcera je. Měl tušit, že to vyřeší útěkem. Do toho dne, kdy utekla, si myslel, že jí zná dobře a předpokládal, že jí nedá vlastní svědomí, že je opustila a do dne či dvou, se vrátí. Když však uběhl týden a ona byla stále pryč, nechal vyslat vojáky, aby prohledali město a jeho okolí. Vrátili se s nepořízenou. Vysílal další a další, ale když bylo jejich hledání stále marné, po třech měsících, hledání vzdali. Nikdy se s útěkem své dcery však nesmířili. Král s královnou přišli o dítě a království o dědičku. Až do dneška si mysleli, že je princezna po smrti. Pokud ten mnich říkal pravdu a princeznu skutečně viděl, jejich naděje mohly být větší než si mysleli. Ale byla naděje, že se vůbec ještě vrátí? V dopise jí vylíčil, v jaké situaci se nacházejí. Nic jí nevyčítal, ale byla to pouhá slova na papíře a ta vyzní vždy jinak. Je totiž rozdíl, když někomu něco napíšete nebo když mu to řeknete osobně. Doufal. Doufal pro království. Doufal pro svou ženu.
Namočil pero do inkoustu a znovu se pustil do podepisování prohlášení, ale zarazil se v půli podpisu. Křídla dveří se rozletěla a dovnitř vrazil voják. Král, vytržený z klidu, udělal na papíře inkoustovou kaňku. Odsunul se od stolu a zamračil se na vojáka.
"To neumíte kle-" napomenul vojáka tlumeným hlasem, aby nevzbudil spící královnu, ale zůstal stát s pusou dokořán. Když se voják pohnul, král spatřil za ním stojící princeznu. Srdce mu vynechalo úder. Položil dlaně na stůl, aby získal oporu. Nevěřícně zamrkal. Princezna tam stála, v prostém oblečení, vypadala jako obyčejná měšťanka a nervózně popotahovala za popruh torny, která jí přes rameno visela u boku. Na přezce na ní byl královský znak.
"Anriel!" vykřikl král a rozeběhl se k ní, nedbaje na žádnou důstojnost a pevně jí objal.
"Huh!" vyrazila ze sebe Anriel. "Ta-tati..." Hlas se jí zlomil a ona se rozplakala. Přivinul si ji k sobě. Ztrácela se v jeho medvědím objetím, jako drobná holčička.
Anriel plakala a objímala otce stejně vroucně, jako on jí. A najednou si uvědomila, že se mu třesou ramena. Zvedla k němu hlavu a překvapeně zamrkala skrze clonu slz. To, co spatřila, jí doslova vyrazilo dech. Její otec plakal. Skutečně plakal. Nikdy ho plakat neviděla a teď... zlomilo jí to a ona se znovu rozvzlykala.
Aniž si toho všimli, voják vycouval z místnosti a zavřel za sebou tiše dveře.
Pokrývky na posteli zašustily a královna tiše zasténala. Bolela ji hlava. S vypětím mnoha sil, se přinutila pohnout ztuhlou rukou a položit si dlaň na čelo. Slyšela pláč. Posunula se, aby ulevila rozbolavělým zádům a znovu tiše zasténala. Každý pohyb jí bolel. Dokonce i každá myšlenka. I když v místnosti panovalo šero, jí přišlo jako by tam prudce svítilo slunce. Nadbytek světla, který tam ve skutečnosti nebyl, jí bodal do očí. Tlumené vzlyky neustávaly a jí z nějakého důvodu ten hlas přišel povědomě známý. Otočila hlavu a spatřila svého manžela, jak stojí u dveří komnaty a v náručí svírá...
Anriel!
Královnino srdce se prudce rozbušilo. I bez drahých šatů a krásných šperků, svou dceru poznala. Její vlasy, které jí, když byla malá, česávala a splétala do copů a drdolů. Její hlas, který byl výplní prostorných chodeb hradu. Její úsměv, který hřál jako letní slunce. Během několika vteřin pookřála, krev se jí rozproudila v žilách a radost, která opět zaplavila její nitro, jí zbarvila kůži zpět na přirozenou růžovou. Vrásky se jí vyrovnaly a vystouplé žíly zatáhly. Očím se vrátil jejich živý lesk a ona se začala usmívat. Během pár vteřin omládla o deset let. Po tváři jí stekla slza, když se na ní její dcerka podívala přes široké rameno svého otce a tiše zašeptala: "Mami..."
Princezna se vymanila z otcova objetí a rozeběhla se k matčině lůžku. Královna se posadila a ona jí padla kolem krku. V mžiku se rozplakala nanovo. "Mami. Ach! Mami!"
Královna svou dceru pevně objala a ani ona se neubránila slzám. Král se k nim připojil, posadil se na okraj postele a šťastně se zasmál.
Anriel otevřela oči a podívala se na něj.
Naklonil se k nim a obě je objal.
Anriel oči zase zavřela. Vnímala teplo svých rodičů, jejich radost a lásku, kterou k ní chovali a byla šťastná. Ano. V ten okamžik byla opravdu šťastná. Dokonce se usmívala. A to bylo poprvé a ne naposledy, co se zase začala usmívat.

***
Přecházel sem a tam v pokoji ve svém domě na náměstí. Do jejich úkrytu se ten den už nevrátil. Neměl k tomu důvod. Ostatní si mysleli, že je s jejich vůdkyní na nějaké misi ve městě. Pravda byla ale jiná. Ona teď plnila svou vlastní misi a on? Věděl, že jí nedokáže opustit nadlouho a tak se ze všech sil snažil přijít na způsob, jak jí znovu co nejdříve spatřit. Do hradu ho nepustí, ale možná že v noci... znal hrad jako svoje boty. Jako kapitán stráže měl povinnost znát i všechny tajné východy a vchody vedoucí jak z hradu, tak do něj. Jejich přesnou polohu si pamatoval dokonce i dneska. Pochyboval, že je přestavovali.
Šibalsky se sám pro sebe usmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama