Temný úder 2.díl 2.část

20. května 2016 v 15:06 | Avannea |  Temný úder


***
Dopřáli jí přísun čerstvého vzduchu, zrovna když už jí začínalo být nesnesitelné vedro.
"Ach, Anriel." Matka se na ní usmívala a ona jí hleděla do očí. Hledala jedinou špetku hněvu nebo výčitek, ale nenašla ani jedno z toho. Pouze lásku, něhu, starost a neuvěřitelnou radost a štěstí. Pohlédla na otce. Usmíval se.
"Mami..." Polkla. Co jim má u Svaté šestky říct? Jak jim to má vysvětlit?
"Báli jsme se, Anriel," promluvil však král a ona tak nemusela svojí původní větu dokončit. Byla za to vděčná. "Nevěděli jsme co s tebou je. Mohla jsi nám napsat, že jsi v pořádku. I kdyby jsi se nechtěla vrátit. Bála jsi se, že zjistíme, odkud by jsi dopis poslala?" Tón jeho hlasu nebyl vyčítavý. Spíše v něm slyšela, starostlivost a skryté obavy, které se pomalu rozpouštěly. A poznala, že si to všechno vyčítá. U Svaté šestky, dával si to za vinu. No... možná trochu... ne! Nebyla to jeho vina. Ani nikoho jiného. Jenom její. Za vše, co udělala, nesla odpovědnost jen a jen ona.
Usmála se na něj.
"I já se bála, tati. Ano, měla jsem strach. Velký strach. Věděla jsem, že to, co jsem udělala, bylo špatné, ale nemohla jsem se vrátit. Já..." Sklonila hlavu. "Omlouvám se," špitla.
"To já se omlouvám, Anriel," řekl.
"Nechtěla jsem vám dělat starosti, ale..." Povzdechla si. "Nechtěla jsem si Rhena vzít. Ani teď nechci, ale narozdíl od předtím, teď chápu, že moje povinnosti jsou důležitější než moje vlastní sny a přání." Poslední slova téměř zašeptala. Měla pocit, že je snad nevysloví a když je přeci jenom řekla, ihned ucítila známé pálení v krku a zalitovala, že nemlčela. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly z očí. Nemohla teď na Farise myslet.
Matka jí znovu pevně objala a přivinula si ji k sobě. "Jsem tak ráda, že jsi zpátky," zašeptala jí do vlasů.
Princezna zavřela oči a trhavě se nadechla. Tolik jí oba chyběli!
"Já taky," odpověděla potichu.
Večer se celým městem rozezněly trubky, oslavující její návrat. Slavilo se v celém městě i na hradě. Byli pozváni šlechtici, šlechtičny a spousta dalších významných a vysoko postavených lidí.
Stál ve stínu jednoho z domů okolo náměstí a hleděl na tmavou oblohu, posetou hvězdami. Strčil do něj nějaký chlapec. Okamžitě se omluvil a rychle odběhl. Díval se za ním, vůbec se na něj nezlobil. Bylo to přeci jenom dítě. Sledoval chlapcovu světlou vestu, jak se prodírá davem, proudícím na hrad. Založil si ruce na prsou a opřel se bokem o studený kámen. Díval se na dav, který mizel na nádvoří za otevřenou branou, když v tom kolem něj profičela korpulentní dáma malé postavy. Na svou postavu se pohybovala dosti rychle. Měla na sobě bílou sukni, světle zelenou halenu a bílý čepeček s volánky. Ihned jí poznal. Byla to Anrielina chůva. Milá a starostlivá žena. Nikdy neměla vlastní děti a o princeznu se starala jako o vlastní. Sledoval jí, jak si velkým košem, přikrytým bílou látkou, razí cestu davem směrem k hradu a v tom ho něco napadlo.
Odstrčil se od stěny domu a zmizel v postranní uličce.
Stála u okna ve své komnatě a shlížela na přeplněné nádvoří. Davy lidí nebraly konce a všichni přišli kvůli ní. Uhladila si nervózně béžové šaty se širokou sukní a potom si rukou přejela nevědomky po vlasech. Vzhlédla k obloze, kterou rozzářily hvězdy. Povzdechla si.
Někdo zaklepal na dveře a ona ho automaticky pozvala dál.
"Anriel! Tak je to pravda!" vykřikla buclatá dáma menší postavy. Tváře měla ještě stále růžové, jak pospíchala. Mile se usmívala.
"Chůvo?!" vyhrkla princezna.
Žena za sebou zavřela dveře a potom k princezně rozpřáhla ruce. Ta k ní přispěchala a přátelsky se s ní objala.
"Promiň, že mi to tak trvalo. Musela jsem ve městě ještě něco nakoupit a pak se nějak prodrat tím davem, který sem přišel kvůli tobě," usmála se. "Tak se mi ukaž! No," mlaskla. "Komorné tě na dnešek zrovna moc nevyšňořily, abych pravdu řekla. Chce to něco lepšího. V tomhle vypadáš jako porcelánová panenka. A to se na dospělou dámu už nehodí." Záludně se usmála. "Pojď sem. Myslím, že tu pro tebe mám něco lepšího. Snad tě ještě stihnu upravit, než slavnost začne." Do jedné ruky vzala velký koš, který přinesla a druhou popadla zmatenou Anriel za loket. Dovlekla jí k zrcadlu, přisunula si stoličku od toaletního stolku a položila na ní koš. Odhrnula bílou látku a odhalila rudě červený balíček. Anriel zvědavě natáhla krk.
"Nenatahuj se tak, vypadáš jako husa," zasmála se chůva a stoupla si za ní. Začala jí rozvazovat složité šněrování šatů.
"Co je na nich tak špatného?" zeptala se Anriel, když se na sebe dívala do zrcadla.
"Jsou moc dětské," odvětila chůva.
Šaty jí dneska švadleny ušily na míru. Byla možná pravda, že to s těmi malými květy bílých růžiček, které jí obtáčely ve spirále širokou sukni, a lemovaly živůtek, možná přehnaly, ale Anriel se líbily. Sukně měla spoustu vrstev, ale i tak byla lehká a vzdušná, takže jí v ní nebylo horko. Jediné, co jí vadilo, byl příliš utáhlý korzet. Ne, že by během těch pěti let přibrala, ale spíše si odvykla nosit těsné korzety. Měla problém dýchat. Nechápala, jak to mohla dříve vydržet.
Vyndala ruce z tříčtvrtečních rukávků s volánky na konci a šaty jí sklouzly z ramen až k pasu. Chůva se sehnula, nabrala do náruče široké sukně a vyhrnula je Anriel nad hlavu. Rozcuchala jí účes, ale ani s ním nebyla spokojená, takže si s tím nijak nelámala hlavu. Odhodila ledabyle šaty na postel, kde přistály se zašustěním jako obrovský rozevlátý motýl.
Anriel se prohlédla v zrcadle. Pouze ve spodním prádle, béžových střevíčcích a korzetu, který jí stahoval pas tak, až jí to připadalo nepřirozené, a který si toužila sundat - najednou povolil. Anriel si položila ruku na břicho a zhluboka se nadechla, jako kdyby celou dobu zadržovala dech. Chůva za ní se usmála.
"Myslím, že takhle je to lepší, co?" řekla a korzet následoval béžové šaty.
"Mnohem," nadechla se Anriel, "ale není to podle předpisu." Viděla v zrcadle, jak chůva pozvedla obočí.
"A odkdy se ty chováš podle předpisu?" prohodila jako vtip.
Anriel se musela usmát. Měla pravdu. A pak, pokud to chůva dobře zamaskuje, nikdo nepozná, že na sobě korzet nemá. Sledovala chůvu, jak z velkého proutěného koše vyndává ten záhadný červený balíček. Balíček se ve světle ohně a svíček, které osvětlovaly komnatu a dělaly jí útulnou, zatřpytil.
"Řekneš mi, co to je?" zeptala se. Hořela zvědavostí.
"Uvidíš," odpověděla jí chůva a tajemně se usmála. Rozvázala stužku, která balíček držela a přidržela před Anriel naprosto úchvatné rudě červené šaty se sukní až na zem, které byly celé pokryté třpytkami a kolem pasu měly stejnobarvou stuhu, která na boku vytvářela obrovskou mašli. Byly nádherné. Princezna ohromeně vydechla.
"V tomhle budeš vypadat víc dospěle," řekla chůva a začala jí do šatů soukat. "Doufám, že jsem trefila velikost. Pamatuji si tvoje rozměry před pěti lety. Snad jsi se moc necpala," rýpla si a ušklíbla se, když si princezna naoko podrážděně odfrkla.
Když jí chůva šaty na zádech zašněrovala a odběhla do koupelny pro hřeben a líčidla, prohlédla si Anriel svůj odraz v zrcadle. Rudé šaty, které se při každém jejím pohybu třpytily, jí volně splývaly na těle. Měly úzkou, volnou sukni, která se jí při otočce, zavlnila kolem nohou a roztančila tisíce záblesků třpytek. Na pravé ruce měla úzký rukáv, který jí těsně obepínal ruku až k zápěstí, na levé rukáv nebyl, pouze ramínko, ne širší než její palec. Výstřih měly hluboký, ale přesto stále slušný. Nic co by příliš zakrývalo její dekolt a na druhou stranu nestoudně odhalovalo její vnady. Padly jí báječně, jako by je švadlena šila přímo na ní a cítila se v nich příjemně. Ihned si je zamilovala. A to i přes to, že jí připomínaly krev lidí, kterou prolila. Snažila se na tu malou odchylku nemyslet a těšit prostě jenom z jejich krásy.
Chůva se vrátila i s hřebenem a krabičkou líčidel. K tomu přinesla ještě střevíčky, stejně se třpytící jako šaty. Anriel do nich vklouzla a nechala chůvu, aby jí vyčesala vlasy do vysokého ohonu, který svázala na koženém provázku, navlečenými, bílými perličkami. Napudrovala Anriel obličej. Pudr prášil natolik, že princezna musela zavřít oči a nakrčit nos. Přesto trochu pudru vdechla. Rázem se komnatou ozvalo hlasité 'Hepčííík!'. Chůva vyhrabala ze dna koše v malé krabičce překrásné, diadémové šperky, které princezně připnula. Šlo o náušnice v podobě několika malinkatých lístků z broušeného diadému, náhrdelník se stejným vzorem a úzký náramek, který si Anriel nechala připevnit na zápěstí na ruce bez rukávu. Všechno to bylo velmi decentní.
Chůva si oddechla a prohlédla si Anriel, která se zase prohlížela v zrcadle. Chůva přikývla. Teď byla spokojená.
"Jsi krásná," řekla jí a setřela si slzu, která jí ukápla. Anriel se k ní otočila a vzala malou ženu za ramena. Mile se na ní usmála.
"Neplač, chůvo."
"Je to tak dlouho..." povzdechla si žena.
"Neboj se, už přece nikam neodcházím." Při těch slovech se jí znovu sevřelo srdce. Kolikrát už si dovolila myšlenkami zabloudit zpět k Farisovi. Co teď asi dělá? Není s jinou? Potřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila. Teď se nemohla rozptylovat.
Chůva přikývla a usmála se. Potom pohlédla na hodiny na krbové římse. "U Svaté šestky!" zhrozila se. "Přijdeme pozdě!" Chňapla po voňavce na toaletním stolku a vystříkla na Anriel její obsah. Komnatou zavoněla příjemná kombinace šeříku a růže.
V jedné vteřině byla Anriel před velkým zrcadlem ve své komnatě, v druhé už jí chůva táhla chodbou do Velkého sálu. Bušilo jí srdce, nohy měla jako z olova. Chodby byly plné lidí v překrásných bohatě zdobených šatech a maskami na očích, kteří se za ní uchváceně ohlíželi. Překvapeně zamrkala a sklonila se k chůvě.
"Nikdo mi neřekl, že je to maškarní bál. Myslela jsem, že jde o obyčejnou slavnost," sykla tiše a chůva se opět tajemně usmála.
"Tvůj otec to chtěl trochu vylepšit. Nebo bych spíš měla říct, tvoje matka. Na." Anriel se podívala na červenou škrabošku s bílým lemováním a dlouhými červenými péry po levé straně, kterou jí chůva podávala. Byla nádherná, stejně jako šaty. Vzala si jí od ní.
"Děkuji."
"To nestojí za řeč," usmála se chůva a pokračovala v chůzi. "Pospěš si." Anriel si poslušně pospíšila. Procházela chodbami paláci, zalitými světlem a přeplněnými lidmi k prasknutí, kteří všichni mířili právě do Velkého sálu. Kochala se výzdobou chodeb, jako by patřila k pouhým návštěvníkům a ne k obyvatelům hradu. Jenže tady pět let nebyla.

***
Opět stál v té uličce, ale tentokrát na sobě měl svůj tmavý oblek, který používal, když se jako vrah plížil stíny. Vrah. Proti svojí vůli se otřásl. Už nikdy nechtěl nikoho zabít. Ne, pokud k tomu nebude mít skutečně pádný důvod, jako třeba, aby ochránil někoho, na kom mu záleží nebo sám sebe. Pozoroval dav, proudící na hrad. Sledoval skupinky lidí a čekal na vhodnou příležitost. A pak ji spatřil.
Zpoza rohu se vyloupl hlouček pěti dam. Všechny na sobě měly překrásné a na první pohled drahé šaty, ovívaly se vějíři a něčemu se pisklavě chichotaly.
Vyloupl se z uličky a přidal se k nim.
"Zdravím vás dámy," objal dvě z nich kolem ramen a usmál se na ně. Dívky se zachichotaly a schovaly svoje rozjařené tvářičky za vějíři. "Vadilo by vám, kdybych se přidal?"
Další salva chichotu. Dívky se kolem něj těsně shlukly a svůdně na něj zamrkaly.
"Ale vůbec ne," zašvitořila jedna. "Řekněte: nesháníte náhodou nějakou společnici?" Dívky se zasmály. Jejich barevné šaty vedle jeho černého obleku přímo zářily. Usmál se na ně.
"Popravdě, hledám někoho přesně jako jste vy." Nebyla to lež. Potřeboval je, aby se dostal bez podezření stráží do hradu. Na slavnosti už splyne s davem.
Dívky si to samozřejmě vyložily z jiného úhlu pohledu a opět se tiše zachichotaly. Potom začaly sladkými hlásky švitořit o všem možném.
Stráže u brány se na dívky vesele usmály a ony jim odpověděly svůdnými pohledy zpoza vějířů. Faris se pokusil odvrátit zrak, ale voják se na něj už díval. Poznal ho? Srdce mu bylo jako o závod. Jestli ho teď zatknou... Ale voják jen pokývla vpustil je na nádvoří.
Rozhlédl se. Jak dlouho tady nebyl...
Doprovodil dívky do hradu a hned, jakmile se ocitli v chodbě bez stráží, opustil je s tím, že si musí něco neprodleně zařídit. Dívky se ho snažily zadržet a vrhaly na něj prosebné pohledy. Bezúspěšně. Nakonec jen pokrčily rameny a ihned si vyhlídly další oběť, kterou byla blížící se skupinka mladých stráží.
Faris nad tím později jen kroutil hlavou. Prodíral se chodbami, snažil se do nikoho nenarazit, aby nevzbudil nežádanou pozornost a snažil se dostat do Velkého sálu.

***
Do už tak přeplněného sálu stále proudily davy dalších a dalších lidí. Povzdechla si, ale potom se zhluboka nadechla a narovnala v zádech. Nasadila si masku a řekla sluhovi, který při vstupu ohlašoval hosty. Muž v přiléhavém kabátci se jí uklonil a potom do sálu zvolal:
"Princezna Anriel, prvorozená dcera krále a královny Idyllëj a právoplatná dědička koruny!"
Všichni v sále se otočili - vždyť sem přišli hlavně proto, aby ztracenou princeznu, která se najednou záhadně vrátila, spatřili - a oněměli úžasem. Někdo dokonce upustil pohár. Narovnala do plné své výšky a nasadila lehký úsměv. Překročila práh a vkročila na široké schodiště. V nastalém tichu se sálem jasně nesla ozvěna klapání jejích střevíčků. Visely na ní stovky párů očí. Potlačila nutkání sklopit zrak. Teprve, až když sešla schody a připojila se k otci a matce u třech trůnů, sál opět ožil. Většina šlechticů zamířila ihned k nim, aby králi a královně popřáli k návratu jejich dcery a samotnou princeznu si pak mohli pořádně prohlédnout.
"Sluší ti to," zašeptala matka.
Anriel se na ní podívala. "Děkuji."
"Ještě než jsi přišla, byl tu král Asif a-"
"Asif?!" vykřikla Anriel možná až moc nahlas. Několik procházejících dvořanů se na ní překvapeně otočili. Věnovala jim omluvný úsměv a oni bez zastavení pokračovali dál. Anriel se otočila k matce a naklonila se k ní co možná nejblíže. "Co tady u Svaté šestky dělá Asif, mami? Myslela jsem, že mu pošlete zprávu až zítra." Zamračila se.
"Včera od něj přišel dopis, kde se ptal, jak to s tebou vypadá. Nevěřil, že se vůbec ještě vrátíš. S tvým otcem jsme považovali za dobrý nápad, pozvat ho na dnešní slavnost, aby se mohl sám přesvědčit, že jsi se skutečně vrátila."
"Ale cesta z Galadenu sem, trvá týden!"
"Asif vyrazil co nejdřív to šlo a podle toho, co říkal, jeli celý den a hnali koně tryskem. Viděla jsem je chudáky ve stájích. Málem vypustili duše. Ubohá zvířata. Díky tomu to sem stihl a pak: říkal něco o nějaké zkratce přes Zelené vrchy." V královniných očích byla naděje a Anriel jí to prostě nemohla mít za zlé. Čím dřív si Asifova syna vezme, tím dřív zmizí hrozba války a tím lépe pro ně všechny.
Povzdechla si.
"Rhen je tady taky?"
Její matka zavrtěla hlavou. "Ne. Až Asif zjistí, že jsi zpátky, vrátí se do Galadenu a pošle sem svého syna. A byla bych ráda, kdyby jsi v Asifově přítomnosti, říkala 'princ Rhen'." Princezna zakoulela očima. "Nechceš přeci, aby se Asif urazil, Anriel."
"Ne, mami," odpověděla jí tiše a otočila hlavu do sálu, protože jí zaujal jakýsi pohyb. Něco se v rohu ve stínu, nedaleko stolů s občerstvením, pohnulo. Nebo někdo? Pokusila se na to místo zaostřit, ale do výhledu se jí přitočila jedna z dvorních dam. Přiklonila se k jednomu ze stráží a něco mu řekla. Při tom na něj svůdně zamrkala. Strážný se zamračil a zkřížil ruce na prsou. Něco jí odpověděl a ona se jen zasmála a protančila kolem něj pryč. Široká sukně jejích šatů se mu při tom obtočila kolem bílých nohavic. Ale to už se tam Anriel nedívala.
"Je mi potěšením, vás opět spatřit, princezno," usmál se na ní poté, co jí políbil na hřbet ruky.
"I mne těší," odpověděla. Koutkem oka zachytila, matčin káravý pohled a ihned dodala: "Králi Asife."
"Byla jste pryč dlouho, Vaše výsosti. Řekněte: co vás přinutilo se vrátit?" Znovu se na ní usmál. Něco se jí na tom jeho úsměvu nelíbilo, ale nedokázala určit, co.
"Povinnosti vůči lidu, králi," řekla a snažila se vydržet jeho upřený pohled. Nikdo si nevšiml, jak zarývá prsty do opěradel trůnu. Trůny ve Velkém sále nebyly pravé. Ty se nacházely v Trůnním sále. Tyhle tu byly jen pro to, aby si měla královská rodina kam sednout, když se pořádaly plesy, bály nebo slavnosti, jako byla tato.
"Samozřejmě," řekl Asif potichu a sám pro sebe se usmál. Byl to už postarší muž střední postavy s nakrátko střiženými vousy, které - stejně jako tmavé vlasy - prorůstaly šediny. Byl oblečen do společenského obleku ve vínové barvě s černým prošíváním. Jeho vysoké boty byly spíše jezdecké, než společenské, ale k obleku se kupodivu hodily. Navenek to byl prostě jenom muž s mečem u pasu, v červeném obleku a bez koruny na hlavě. Přesto to byl mocný panovník a její budoucí tchán. Při té představě se otřásla.
"Anriel." Matčin hlas zněl, jako by na ní volala už poněkolikáté.
Anriel zamrkala a vytrhla se tak z myšlenek. Otočila na matku hlavu. "Co?" vyrazila ze sebe.
"'Prosím', Anriel," opravila jí matka a trochu se zamračila. "Král Asif se ptal, jestli si s ním zatančíš," zopakovala informaci, která jí jaksi unikla.
"Prosím, princezno. Bylo by mi opravdu ctí, kdybyste mi věnovala jeden tanec, než zítra odjedu zpět do Galadenu." Natáhl k ní ruku a s tím svým úsměvem čekal. A jí konečně došlo, proč se jí ten úsměv nelíbí. Král totiž vypadal jako úlisný had, který číhá na svou kořist. Jen ji polapit...
Přinutila se k úsměvu a vložila svou drobnou ručku do jeho velké. Nechala se jím odvést doprostřed tanečního parketu a když si jich hudebníci všimli, začali hrát nanovo a oni začali tančit.
Zpočátku se jí třásly kolena. Nevěděla, zda ještě vůbec tančit umí, ale kladla nohy do rytmu hudby téměř automaticky a tak jí strach z klopýtnutí brzy opustil.
"Můj syn bude rád, že jste se vrátila," řekl Asif. Zřejmě se snažil započít konverzaci, ale ona se s ním nechtěla bavit. Už jen tančit s ním, jí dělalo potíže. Nevěděla proč. Prostě se jí nechtělo. Neustále musela myslet na Farise a na to, že ho navždy ztratí až princ Rhen přijede a ona si ho vezme. Nechtěla říct to jedno zpropadené slovo, protože si odporovalo s řečí kněze, která bývá na svatbách pronášena.
... z vlastního rozhodnutí a pravé lásky...
Nebylo to její rozhodnutí a už vůbec ho nemilovala. Vesměs to byl zločin proti víře. Proti bohům.
Křečovitě se na krále usmála v odpovědi.
"Jsem si jistý, že vás miluje," záludně se usmál a ona potlačila nutkání, vytrhnout se mu a utéct někam hodně daleko. Najednou se jí zamlžil zrak a před očima jí vyvstala vzpomínka.

předchozí|další
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama